I když měl Malmsteen se zvraty ve svém životě i kariéře bohaté zkušenosti, rok 1993 byl pro něho velmi náročný. Nejenže se mu rozpadla kapela, ze které odešel zpěvák Göran Edman (či snad byl odejit, záleží na tom, koho byste se zeptali) a basista Svante Henryson, bubeníci Bo Werman a Michael Von Knorring rovněž neprojevili vůli pokračovat dál, dobře se nevedlo ani jeho hudbě. Skutečnost, že deska „Fire & Ice“ v Americe zcela propadla, byla pro Yngwieho nepochopitelná, protože do podobné situace se zatím ještě nikdy nedostal. Vedlo se mu v rodném Švédsku i Japonsku, ale největší světový trh se mu nadobro uzavíral. V Americe na něho byla zvědavá pouze hrstka fanoušků, jelikož od „hrdinů nové doby“ ze Seattlu sklízel hlavně posměch. Představoval všechno, co bylo spjato s osmdesátými léty, byl nemoderní a naprosto mimo zájem mladých posluchačů.
Nevedlo se mu ani v soukromém životě. Jestliže v roce 1991 světu hrdě oznamoval, že za manželku pojal zpěvačku Eriku Norberg, o rok později tato skutečnost neplatila. Měl nový objev Amber Dawn Landin, ženu, které jej skoro dostala za mříže. Tedy ne přímo ona, ale její matka, která vztah své dcery s extravagantním kytaristou neschvalovala. Celý spor vygradoval do situace, že Malmsteena nechala zatknout a obvinila jej z toho, že její dceru drží jako rukojmí se zbraní v ruce. Když byla obvinění stažena, mohl si Malmsteen oddychnout a vrhnout se do další práce. Jako první padlo rozhodnutí opustit Švédsko a vypravit se hledat štěstí znovu za oceán, ovšem už za jiných okolností, než tomu bylo na začátku osmdesátých let. Malmsteen potřeboval zpěváka a v Americe jej našel, když mu cestu zkřížil bývalý člen japonských heavymetalistů Loudness Michael Vescera. Jestliže si od jeho angažmá kapela Akiry Takasakiho kdysi slibovala dobytí amerických pozic, na něco podobného měl zálusk i Malmsteen, který se zjevně nehodlal smířit s novými pravidly. Ze stejného důvodu se možná objevil za bicí soupravou další Američan, Mike Terrana. Toho předcházela pověst skutečného ranaře, který byl členem projektů Kuni, Beau Nasty a pár let před angažmá u Malmsteena hrával s dalším kytarovým hrdinou Tonym McAlpinem.
Yngwie zatratil Kalifornii, usadil se na Floridě, kde bylo z celé Ameriky pro klasický heavy metal zatím ještě nejpřívětivější prostředí a prstem ukázal na studia New River Studios ve Fort Lauderdale. Byl si vědom toho, že „Fire & Ice“ bylo pro fanoušky příliš dlouhé a překombinované album načichlé mrazivou severskou atmosférou, rozhodl se novinku „The Seventh Sign“ udělat přímočařejší, melodičtější, přístupnější a více americkou. Jako kdyby chtěl etapu „Fire & Ice“ přeskočit a vrátit se do dob alba „Eclipse“, či možná až ke slavné „Odyssey“, čemuž odpovídá i zvolený otvírák „Never Die“, pro který bylo zvoleno rychlé tempo, které skvěle doplňoval Vescerův vysoký hlas. Zpěvák exceluje i v naprosto odlišné poloze, následující „I Don`t Know“ má daleko street rockovější výraz a Vescerovo frázování místy připomene Axla Rose. Není to náhoda, Guns N`Roses byli stále ještě považováni za největší kapelu světa a Malmsteen, ač byl jejich kritikem, sledoval jejich hvězdnou kariéru se zatajeným dechem. Chtěl také takový úspěch, ale věděl, že je jen ze světa fantazie.
Je pravdou, že pokud by „The Seventh Sign“ vyšlo o osm, deset let dříve, byla by šance na dobytí světa mnohem větší. Objevuje se na něm až nebývale velké množství potencionálních hitů, třeba „Meant To Be“ plní funkci velmi příjemné poprockové věci a balada „Prisoner Of Your Love“ typické powerbalady, které v druhé polovině osmdesátých let slavily obrovské úspěchy v amerických rádiích. Sem tam se objeví trochu slabší věc jako docela otravná „Hairtrigger“ nebo nevýrazná „Forever One“, ale v zásadě „The Seventh Sign“ je sbírka velice kvalitních skladeb, kterým kromě „Never Die“, „I Don`t Know, „Meant To Be“ a „Prisoner Of Youzr Love“ dominují výrazné refrénovky „Bad Blood“ a „Crash And Burn“, a také temnější a epičtější věci v podobě titulní „The Seventh Sign“ a dramatické „Pyramid Of Cheops“. Tento výčet dokladuje, že dobové rozhovory, v nichž Malmsteen tvrdil, že se nachází na vrcholu savých sil, zase tak mimo mísu nebyly.
„The Śeventh Sign“ je tvořena z jiného těsta než „Fire & Ice“, i dvě instrumentálky „Brothers“ a „Sorrow“ mají zcela odlišný nádech než podobně laděné věci z předchozího alba, ale co se týče kvality, stojí obě desky (snad společně s „Odyssey“) na vrcholu Malmsteenovy diskografie. „The Seventh Sign“ je nahrávka jiskrnější, hitovější a zaměřená více na americký trh, kde se jí žádné pozornosti nedostalo, ovšem zejména japonští příznivci byli nadšeni. Odlišnosti jsou znát i ve zpěvu. Edman, který nazpíval obě předchozí desky, byl spíše hardrockovým pěvcem, Vescerovi nejsou cizí ani výšky typu Roba Halforda, čímž dává Malmsteenově hudbě metalovější lesk, přestože kytarista tentokrát od metalu upouští ve prospěch jednodušších pasáží, čímž se cesty obou muzikantů střetávají v zajímavém bodě. V rozpoložení, v němž Malmsteen nebyl nikdy předtím ani nikdy potom. I to podtrhuje výjimečnost nahrávky.
„Na The Seventh Sign“ odvedl Michael Vescera dobrou práci. Poté, co jsme si hodně vytrpěli s Göranem Edmanem, kterého mám však velmi rád, pracovalo se na „The Seveth Sign“ hladce a s profesionálním přístupem. Velký podíl na tom měl i Mike Terrana, což je profesionál každým coulem,“ sdělil Malmsteen. Terrana však u něho dlouho nevydržel., protože znovu dostál své pozici světoběžníka a muže, který se nehodlá nikde dlouho vázat. Skočil do progmetalové kapely Artension a částečně se vrátil i k Tonymu McAlpinovi. Jeho odchodem se rozpadla jedna z nejlepších sestav, jaké kdy Malmsteenova kapela poznala.
|
