I když se zdálo, že Yngwie Malmsteen aktivity po roce 2005 začal trochu tlumit, opak byl pravdou. Kromě toho, že si se Zakkem Wyldem a Alem Di Meolou zahrál na sólových počinech svého spolupracovníka klávesisty Dereka Sheriniana, vstoupil i do světa filmu, když se dvakrát objevil v animovaném snímku Harvey Birdman, advokát. Stal se i jednou z tváří velidce populární počítačové hry Guitar Hero, což mohlo odpovídat tomu, že začal definitivně požívat status žijící legendy, i přesto, že jeho sólová dráha vykazovala rychle sestupnou tendenci. Nebylo to o tom, že by nebyl schopen tvořit nové desky, ale spíše o tom, jak kvalitní byly. A to byl kámen úrazu. Poté, co dokázal po konci devadesátých let vylézt z komerčního hrobu, začala umělecká stránka nových alb až nečekaně padat. Ovšem očekávání, že by se na „Unleash The Fury“ mohl tento neblahý trend otočit, byla veliká…
Na svém místě zůstal zpěvák Doogie White, který na minulém počinu „Attack!!“ nepředvedl brilantní výkon, neboť zůstal za očekáváním při vzpomínce, jak exceloval po boku Ritchieho Blackmorea na posledním albu Rainbow „Stranger In Us All“. Ze sestavy vypadl klávesista Derek Sherinian, jenž byl na „Attack!!“ lákadlem, ovšem jeho příspěvek zůstával skryt za Malmsteenovou ego hrou. Místo něho se po Yngwieho boku objevil mladý Švéd Joakim Svalberg, který měl zkušenosti z progrockových Qoph a byl přizván i k turné G3, kde exceloval po Malmsteenově boku. Tato skutečnost na výsledek „Unleash The Fury“ nemá prakticky žádný vliv, doba, kdy Malmsteen přenechal byť jen centimetr čtvereční pozornosti skončila s deskou „Facing The Animal“. Od té doby to byl jen on a nějaké křoví vzadu.
Název desky „Unleash The Fury“ odkazuje na incident, který se stal při letu do Japonska v roce 1988. Malmsteen byl opilý a jeho chování se nedalo rozhodně nazvat vzorným. Na chvilku usnul, ovšem jen do chvíle, než mu nějaká žena na hlavu vylila vázu plnou vody. Rozzuřený Malmsteen prý vyskočil a zařval: „Vypustila jsi tu zkurvenou zuřivost?“. Celý incident natočili bubeník Anders Johansson s basistou Barrym Dunawayem, a Malmsteen si na něj vzpomněl v době, kdy hledal název pro novou desku. Té však symbolický návrat do roku 1988 nepomohl a „Unleash The Fury“ trend průměrných alb prohlubuje. Zní čistě malmsteenovsky, ovšem je znát, že Yngwie zcela rezignoval na jakýkoliv progres a poprvé si uvědomíte obrovskou pravdivost slov Joea Lynna Turnera, který na Švédovu adresu kdysi poznamenal, že Malmsteen je skvělý kytarista, ale průměrný skladatel. A když se průměrný skladatel snaží desku natáhnout na neúnosně dlouhou stopáž, nikdy to nemůže dopadnout dobře.
Hodina a čtvrt je v případě „Unleash The Fury“ pekelně moc, neboť opravdu dobré nápady by zabraly zhruba dvacet minut. Takhle jsou zcela překrývány průměrnými, oposlouchanými a ničím nepřekvapujícími postupy. Pozorný posluchač objeví, že „Winds Of War (Invasion)“ je nejlepším kouskem alba, který by se neztratil ani na ceněných Malmsteenových albech z osmdesátých a devadesátých letech, kdy na Yngwieho straně stály múzy. Neunikne mu ani vcelku sympatický rock n`roll „The Bogeyman“, ani jímavá instrumentálka „Guardian Angel“, kterou trochu kazí až okaté vykradení postupů z překrásné balady „Like An Angel (For April)“ z desky „Facing The Animal“. Neurazí ani titulní „Unleash The Fury“, v níž minimálně zaujme její epičtější ráz. Ovšem to je na tak dlouhou desku setsakra málo.
Co s tím zbytkem? V podstatě nic. Opět je to materiál (stejně jako na „Attack!!“), který proletí kolem uší a žádný dojem nezanechá. Už neplesáte blahem nad ultrarychlými jízdami po hmatníku, protože ty jste slyšeli mnohem dříve a v lepším zvukovém podání. Nemohou vás překvapit ani neoklasicistní motivy jako v docela příjemné „Paraphrase“, nad kterými se jásalo kolem roku 1985, ale rozhodně ne o dvacet let později, kdy něco podobného bylo Malmsteenovým trademarkem, ovšem při neustálém opakování stejných postupů se to stalo něčím zcela obyčejným. Stejně jako celá Yngwieho tvorba. A „Unleash The Fury“ je toho jasným důkazem. Pád, který započal před pár lety, znovu zastaven nebyl.
„Unleash The Fury“ znamená ukončení spolupráce s Doogiem Whitem. Ten na desce nepředvedl bůhvíjaký výkon a spolupráce s Malmsteenem neznamenala vrchol kariéry ani pro jednoho z nich. White zamířil do sestavy britských heavymetalistů Tank, kam jeho hlas zapadl lépe a dnes je členem amerických Alcatrazz, u kterých rovněž podává vcelku dobré výkony. Pro Whitea i Malmsteena bylo ukončení vzájemné spolupráce ku prospěchu věci.
|
