Phil Campbell měl štěstí, že se kdysi dávno stal nástupcem „Fast“ Eddieho Clarkea (fakticky však Briana Robertsona) a v řadách Motörhead vydržel přes třicet let, ovšem angažmá po boku Lemmyho Kilmistera se pro jeho další kariéru stalo i malým prokletím. Dnes je nositelem údělu Motörhead a skutečnosti, že jakékoliv experimenty se v jeho podání netolerují. Ať chce nebo ne, musí hrát motörheadovský kolovrátek na všech deskách, které po Lemmyho smrti vydal a ještě vydá. Může mít kapelu se svými syny, může ji pojmenovat The Bastard Sons, ovšem už navždy zůstane „tím z Motörhead“. Samozřejmě se za to nestydí, nesnaží se tuhle nálepku setřást a proto poctivě přehrává staré riffy v novém podání, což je korunováno tím, že jako správně pyšný tatík má možnost hrát se svými synky.
A s novým zpěvákem… Phil Campbell And The Bastard Sons vydávají už třetí desku, ale „Kings Of The Asylum“ je pro ně novým startem. Před dvěma lety z blíže nevysvětlených důvodů vyhodili Neila Starra, který nazpíval první dvě alba a nahradili jej Joelem Petersem, jehož si předtím vyzkoušeli na několika koncertech. Vše do sebe zapadlo takřka precizně a tatík Phil začal vést klasické promořeči o skvělé výměně a bezchybném novém zpěvákovi. Tentokrát měl pravdu, Peters se ukázal být skvělou volbou, člověkem, jehož hlas zapadne ke zbytku klanu Campbellů naprosto přesně a dokonale. Přestože se nedalo nic namítat ke spojení se Starrem, s Petersem se zdá, že kapela získala potřebný poslední článek to skládačky. Už jen proto, že se zpěvák nesnaží být kopií nenahraditelného Lemmyho Kilmistera a dává výrazu kapely vlastní osobitost.
Ptát se na to, jak „Kings Of The Asylum“ zní, by bylo nošením piva do hospody, protože je to klasicky zmetalizovaný, motörheadovský rock n`roll. Důvod je vlastně hrozně jednoduchý, protože poté, co Lemmyho dostihl příšerný životní styl a poslední roky spíše živořil, byl Campbell hybnou silou ve skladatelském procesu jejich kapely. A to dokonce takovou, že si Lemmyho neúčasti na komponování prakticky nikdo nevšiml. To, co se Campbell od Mr. Kilmistera naučil, dokázal v současné kapele zúročit takřka do mrtě. Proto lze Phil Campbell And The Bastard Sons brát jako nástupnickou kapelu Motörhead, ačkoliv v ní ten hlavní chybí a pravě v tom duchu, jako skoro plnohodnotnou náplast kapela vypálí skladbu „The Hunt“, v níž Lemmyho duch ožívá velice důstojně. Je to jedno z míst, kde skoro až fyzicky cítíte jeho přítomnost, obzvlášť když Peters sjede do spodních pater vokálních poloh.
Campbellův typický styl, kdysi bičován kilmisterovským naturelem, se vine skrze celou desku. Klasické chvíle britské legendy připomene kromě „The Hunt“ i titulní „Kings Of The Asylum“, špinavé, hřmotné blues, jež Campbell špikuje sólovými výpady, či zmetalizované boogie „Maniac“, které album uzavírá. I přesto, že album je místy striktně motörheadovské, má atmosféra desky ještě druhou tvář. Díky Petersovu zabarvení hlasu to je americký pouliční rock n`roll, který kdysi také čerpal z Motörhead, ale přidával trochu více zpěvnosti. Jasný příkladem jsou zejména „Hammer And Dance“, „Strike The Match“ nebo úvodní „Walking The Circles“, v nichž jsou tyto tendence nejsilnější. Pro některé posluchače může být toto pravá cesta, po které by se Campbell a jeho parta měli vydat, ti konzervativnější jistě uvítají co nejvíce spojnic s Motörhead. Spokojeny budou oba tábory, ať jsou to lemmyovské vypalovačky nebo trochu přístupnější věci, všechny spojuje velká dávka profesionality a kompozičního umu.
Zdá se, že angažmá Peterse polilo Campbellovu kapelu živou vodou, „Kings Of The Asylum“ je jejich pravděpodobně nejpřesvědčivější deska. Rozdíly v kvalitě novinky i předchozích alb jsou sice malé, ale vypadá to, že nyní je tahle parta nejsilnější v kramflecích.
|
