Po dvou naprosto zbytečných albech „Raised On Radio“ a „Raised On Heavy Radio“, které jméno chilského zpěváka Ronnieho Romera devalvovaly, než aby mu přidaly hvězdný esprit, dozrál čas na autorský materiál. Přestože obě alba byla v souladu se současným trendem nezměrné tvorby coververzí a parazitování na kdysi slavných skladbách (všemožné televizní soutěže jsou důkazem tohoto zrůdného trendu), sklidil za ně Romero spíše negativní kritiky. Ne pro svůj výkon, ale pro zhovadilý koncept, v němž se pustil do přehrávání tisíckrát slyšených skladeb bez kapky invence a něčeho, co by člověka nutilo si desky pustit znovu. Zapomeňte na ně, nic cenného na nich nenajdete a obě nahrávky jsou na světě jen proto, aby se jim dostalo jen minimální pozornosti. Kdyby Romerovo jméno nebylo spojováno s legendárními Rainbow, tak by si za nimi člověk leda tak odplivl.
Tentokrát má být situace jiná a představuje křest ohněm. Na novince „Too Many Lies, Too Many Masters“ se Romero představuje v roli dosud zcela nevyzkoušené - v pozici hlavního skladatele. Ač mu záda jistí kytarista José Rubio a bubeník a spoluhráč z domovských Lords Of Black Andy C., hlavní podíl práce zůstává na zpěvákovi. Důležité je, že v této funkci nezklamal. Je znát, že čerpal z celého historického spektra rockové hudby, když si zobne tu ze světa heavy metalu, tu ze sedmdesátkové hardrockové poctivosti, jinde z pokladnice AOR, ovšem dělá to vcelku šikovně. Alespoň na člověka, který v tomto ohledu není ještě bůhvíjak ostřílený a vždy se ve skladatelském procesu vezl ve vleku kolegů. Zde spoléhá sám na sebe a předkládá až suverénní výsledek.
Jisté je, že „Too Many Lies, Too Many Masters“ nelze stavět na roveň klasických hardrockových děl, přestože Romero by tam desku rád viděl. Když se prokoušete zvukovým i producentským marasmem, což je nešvar takřka všech uniformně znějících desek poslední doby, zjistíte, že skladby jsou dobré. Místy až dost dobré, alespoň vůči tomu, co Romero předvádí v posledních letech na albech různých projektů, v nichž jeho hlas naprosto zevšedněl a zprotivněl. Světe, div se, tady je tomu jinak. Zpěvák opouští protivnou polohu, kterou volil na obou coverových albech a zní mnohem uvolněněji a přirozeněji. I proto minimálně polovinu skladeb lze považovat za díla, která budou v jeho diskografii stát mezi těmi na dosavadním vrcholu. Je to úvodní trojice - album odstartuje s heavymetalovou jízdou „Castaway On The Moon“, na kterou naváže titánská hardrocková „Mountain Of Light“ a situaci zklidní „I`ve Been Losing You”, v níž jako kdyby se Romero ohlížel za svým angažmá po boku Ritchieho Blackmorea.
Uším zalahodí také AOR hitovka „Crossroads“ a „A Distant Shore“, jež se dotýká žánru epických balad a díky vzletnému refrénu se jí dostává odzbrojující lehkosti. Mezi tyto skladby Romero vklínil neméně přesvědčivou „Not Just A Nightmare“, ve které zařazuje vyšší rychlostní stupeň a znovu se dotýká heavymetalového teritoria. Tyto skladby dostatečně vyvažují ty méně podařené, přičemž absolutního dna se zpěvák dotýká v „Girl, Don`t Listen To The Radio“, v níž totálně zklamává produkce (to je všeobecná bolístka), ale hudebně se jedná o soudobý eurometal, s nímž se zpěvák prezentuje v Lords Of Black. Příliš nepřesvědčí ani závěrečná „Vengeance“, v níž jako kdyby se Romero chtěl vyznat ze své lásky k Helloween, ale zůstává pouze u těžkoprdelatého osmdesátkového speed-heavíku.
Chilan, dnes údajně usazený v Rumunsku, kupodivu nezklamal. Od alba se leda tak broušení recenzentského ostrovtipu, ale výsledek není vůbec špatný. Spíše nastoluje otázku, proč se Romero léta plácá v projektech všelijaké úrovně a svou kariéru nastartoval dvěma coverovými hrůzami…
|
