Ač se každá deska Marduk (i předposlední „Viktoria“) zdá být v době vydání dobrá a kapela s každým dalším dílem propaguje proklamovaný návrat k nejlepším položkám „Heaven Shall Burn… When We Are Gathered“ či „Panzer Division Marduk“, je jen velmi málo alb z nového tisíciletí, které nepropadly sítem času a člověk by se k nim chtěl vracet. Takový osud postihl i desku „Viktoria“, která se ukázala být slabší než se původně zdálo a Marduk s ní žádnou díru do světa neudělali, natož aby nechali zapomenout na svá uznávaná díla. Proto se ani nová deska nevyhlížela s bůhvíjakým nadšením a počítalo se s tím, že kapela už nikdy nenaváže na devadesátá léta, ač o tom při vydání každého počinu mluví. Ač je to neuvěřitelné, tentokrát se jí křivdilo. Návrat ke kořenům tentokrát vyšel. Ačkoliv kapela nepůsobí tak zvráceným dojmem jako v době „Fuck Me Jesus“, energie, která se z „Memento Mori“ valí, je skutečně úctyhodná.
Jaké je vysvětlení pro to, že kapela působí jako politá živou vodou? S největší pravděpodobností za to může změna sestavy. Z kapely vylétl kritizovaný bubeník Fredrik Widing a na jeho hlavu padla skutečnost, že poslední alba zněla poněkud unaveným dojmem. Členem už není ani basista Joel Lindholm, s nímž kapela nemilosrdně vyrazila dveře ve chvíli, kdy na plech ožralý hajloval na pódiu londýnské akce Incineration Festival, což bylo přes čáru i pro tak otrlého provokatéra, jakým je frontman Morgan Hakansson. Ten na novince převzal všechny basové party, které ohobloval až na dřeň a post bubeníka svěřil Simonu Schillingovi, bývalému členovi Belphegor či Panzerchrist. Jediným, kdo kromě Morgana zůstal na svém místě, je zpěvák Daniel Rostén vulgo Mortuus, který je za bezmála dvacet let inventářem kapely.
A jak je úsporná dnešní sestava Marduk, tak je až na kost oholená i hudba na „Memento Mori“. Nečekejte od ní žádné okolky, žádné ohledy, ani bůhvíjaké instrumentální výkony, čekejte od ní totální blackmetalovou smršť. I když na prvních pár poslechů zní album jako jednolitá masa, z níž vystupuje pouze pomalejší „Shovel Beats Spectre“, jejíž strnulou záhrobní atmosféru dokresluje velmi působivé využití zvonu, a závěrečná „All We Are“, ve které Marduk slevují z pekelného tempa a dotýkají se až doommetalového teritoria či jakéhosi pohřebního traurmarše, zajímavé momenty začnou růst jako houby po dešti. Ani není třeba jmenovat ostatní skladby, protože se od sebe nijak zásadním způsobem neodlišují, ovšem energie, která z titulní „Memento Mori“, dvojice „Heart Of The Funeral“ a „Blood Of The Funeral“ či úplně nejzběsilnější a nejdivočejší „Coffin Carol“ jde, je prostě odzbrojující.
Oč Marduk ubrali na instrumentální pestrosti, o to více si pohráli s blasfemičností, která je jasnou dramaturgií alba. Je stavěna na apokalyptických a jako prudký severák ostrých Morganových riffech, které se klaní podstatě blackmetalového stylu a přiznávají dávnou inspiraci u poryvů Euronymovy kytary či ovlivnění legendárními Venom a Bathory. Zkázonosné kytary doplňuje Mortuus typickým projevem, který odpovídá dávnému Quorthonovu výroku o tom, že „aby mohl zpívat, musí cítit v mordě pach krve“. A pak je tu novic Simon. Je i jeho velká zásluha, že „Memento Mori“ zní tak natlakovaně, tak zběsile, protože neúnavné dvojkopáky rozmetaly všechna předchozí alba (dejme tomu určitě z minulé desetiletky) definitivně na prach.
Sázka na obrat do minulosti se vyplatila, Švédové stvořili svou definitivní novodobou klasiku. Fanoušek dostává přesně takové Marduk, jaké obdivoval v nejsilnějších letech. Marduk se dostali do čele současného blackmetalové peletonu a školí mladíky o tom, jakou kdysi severský uragán měl sílu. A pořád má. "Memento Mori“ je i důkazem toho, že nejšílenější blackmetalový rachot se dá hrát i v padesáti.
|