Elegy Of Madness brázdí symfo-metalové vody už více než patnáct let. Za tu dobu vydali několik alb, ale do metalové první ligy se zatím neprokopali, ačkoliv k ní mají nyní nejblíž. Snaha se dostat nahoru je u nich zřejmá a zakotvení u Scarlet Records určitě není špatným krokem. Nejzajímavějším a nejosobitějším dílem skupiny byla prvotina „The Bridge Of Sights“, která nabídla ne úplně precizní, ale zajímavý mix progu a gothic/doom metalu. S dalšími alby se kapela snažila přiblížit symfo-metalovým špičkám žánru a v tom pokračuje i pátá deska „XI“.
Novinka nabízí jedenáct skladeb včetně intra a mezihry. Její stopáž lehce přesahuje čtyřicet minut, takže se nejedná o dlouhou nahrávku. Skupina se vyzbrojila novou zpěvačkou Kyrah, která hlasem i stylem zpěvu připomene Simone Simmons z Epicy. Úvodní song nabídne pasáže, které jako by kapela přímo opsala od holandské metalové hvězdě. „Broken Soul“ zaujme ale i zejména masivním zvukem kytar, který se drží současných trendů. Elegy Of Madness chtějí znít moderně a metalově. Skladba je přímočará, a ač nepůsobí nijak zvlášť osobitě, má hitové parametry. „Hybrid Love“ překvapí, neboť skupina zkouší trochu jiný typ symfonického metalu. Je více rocková, písničková. V některých pasážích jako by se lehce inspirovala u In This Moment, tedy z úplně jiného stylu. Kyrah nicméně prací s hlasem vykouzlí myšlenky na Marii Brink.
„Revelation“ je bezpečný návrat ke stylu Epicy. Sloky, ale i refrén ji velmi výrazně připomenou kapelu. Balada „Insanity“ se nejvíc podobá klasické tvorbě Elegy Of Madness, kterou se prezentuje téměř od začátku (vyjma první desky). Příjemná skladba a kdo má rád symfo-metal, bude velmi spokojený. Druhou baladou je „Moon“, v níž Kyrah více využije svůj soprán. Kdo měl rád balady od Nightwish, bude si připadat jako doma. "Portrait Of A Ghost“ patří mezi songy, které by se daly označit jako nejvíce osobité. Elegy Of Madness zde znějí tak nějak svojsky a hned jim to člověk víc věří. Skladba je navíc povedenou kombinací jemnosti a tvrdosti. Zazní dokonce i growl a pořádná dvoukopáková nálož, ačkoliv je song jinak spíše pomalý. Tempo nakopne „Crawling“, která vedle operního zpěvu nabídne téměř death metalové riffy a growl. Výsledkem je jedna z těch nejostřejších písní na desce. Ve stejném duchu pokračuje i „Legion“, který se naplno pouští do kombinace symfoniky a extrémního metalu. Poslední dvě skladby jsou to nejlepší z nové tvorby Elegy Of Madness.
Elegy Of Madness zní moderně a svěže. Nedá se jim upřít sebevědomí a touha tvorbu posunout dál. Některé songy se povedly dobře, jiné méně. Problémem kapely je fakt, že se stále snaží znít jako někdo jiný. Podobnost s tvorbou Epicy je až zarážející, ale průsečíky s jiným kapelami ze stejného žánru jsou patrné téměř všude. To celý dojem sráží a ani povedený závěr alba ho nezachrání. Pokud holdujete symfonickému metalu, asi se vám album bude hodně líbit. Elegy Of Madness se možná přiblížili první lize, ale ještě do ní mají daleko. Nové album je spíš průměrné a na větší průlom by byl potřeba osobitější materiál.
|
