Kdo viděl (alespoň někde na netu) koncerty Dokken z poslední doby, nemohl si nepovšimnout, v jak špatné kondici se Don Dokken nachází. Nikdy nebyl pěvec s největší rozsahem na světě a už má na krku sedmdesátku, ale vystoupení už hraničila se soudností a na zbědovalého Dona byl pohled, který donutil nejednoho starého příznivce k uronění slzy. Ještě větší kontrast nastal, když se vedle něho objevil někdejší letitý parťák a spoluzakladatel Dokken, kytarista George Lynch, který žhavými kytarovými laufy byl náplastí na bolístku kapely a připomněl (aspoň po kytarové stránce) nejlepší léta kapely. Ta jsou pryč už dávno, na svatý triumvirát z osmdesátých let „Tooth And Nail“, „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“ se nepodařilo navázat už nikdy. Ač se o to kapela s alby „Erase The Slate“ nebo „Lightning Strikes Again“ blížila, zase poté natočila průměrná díla „Long Way Home“, „Hell To Pay“ a především poslední „Broken Bones“, takže veškerá snaha přišla vniveč.
O „Broken Bones“ se soudilo, že bude poslední deskou, a na to, že bude mít nějaké pokračování, by si člověk, který viděl koncerty posledních let, nevsadil ani pěťák. Všechno je ale jinak. Přestože si Don v řadě rozhovorů stěžuje na neutěšený zdravotní stav, touha udělat ještě jednou nový materiál zvítězila. Je to dobře nebo špatně? Pokud uvážíme všechny okolnosti, je velice pravděpodobné, že „Heaven Comes Down“ bude poslední deska Dokken a proto je dobře, že vyšla. Navíc obsahuje dobré skladby, mnohdy silnější, než byl člověk v novém tisíciletí od této party zvyklý. Ovšem je tu diskutabilní Donův vokál a jeho forma. Není to tak zlé, jak se dalo čekat a když si člověk zvykne na to, že Dokkenův hlas je unavený a opotřebovaný půl stoletím používání, začne i tento nejslabší článek desky do celého soukolí zapadat. Zejména proto, že skladby na „Heaven Comes Down“ jsou volnější, nenutí Dona drát se do výšek a hledat polohy, v nichž by jej tenčící se hlas zradil.
Když se rozběhne otvírák „The Fugitive“ a Don začne zpívat, výsledek je hodně rozpačitý, ale jak deska postupuje dál, vše si začíná sedat. Opakovaný poslech zaručí, že Donův vokál přestane být rušivým elementem, i když jistá únava a unylost jej neopustí. Vyvažují je však dobré skladby. Pokud by Dokken byl při větší síle, zaručovaly by nejlepší desku kapely za dlouhou řadu let, možná od doby comebackové a mírně experimentální „Dysfunctional“. Je otázka, zda se přenesete přes zmíněná negativa a necháte se unášet sílou skladeb nebo novou desku Dokken odsoudíte na základě prvního poslechu, který ji dokáže zahnat k průměrným metám. Při dalších posleších ale album roste. Dvě slabá místa, bídná „Is It Me Or You?“ a unylá „I Remember“, nevyžehlí ani sto poslechů, zbylé skladby jsou ale velmi dobré.
Úvod alba obstarávají dvě energické věci – „The Fugitive“ a „Gypsy“, zejména v druhé z nich podává Don slušný výkon, bičuje se v silném refrénu, aby si pak trochu odpočinul ve slokách. Více mu sedí volnější a pomalejší věci jako odlehčená „Just Like A Rose“, která připomene Dokkenův sólový debut „Up From The Ashes“, či baladická „I`ll Never Give Up“, v níž se jeho hlas srovnává do dávné formy. „Over The Mountain“ je typickou hitovkou ve středním tempu, která kdyby byla natočena v osmdesátých letech, byla by ozdobou nejlepších desek Dokken. Zafungují i „Saving Grace“ a „Lost In You“, které zprvu působí trochu nevýrazným dojmem, nejlepší chvilku si Don nechal na závěr desky. Jako kdyby ještě naposledy chtěl ukázat, že to s jeho hrdlem není tak úplně špatné, jak se tvrdí, vysekne pěvecky zdaleka nejlepší moment desky v krásné, akustické baladě „Santa Fe“. Sem jeho stárnoucí hlas pasuje naprosto přesně a pokud bude někdy nějaké pokračování (spíše sólové kariéry), bude pravděpodobně vedeno v tomto duchu.
Albu pomáhá i typicky staromilská produkce Kevina Shirleyho. Jeho přítomností trpí poslední alba Iron Maiden, ovšem pro Dokken odvedl producent velmi dobrou práci. I díky ní nelze desku šmahem odmítnout jak dílo, jehož největší slabinou je zpěv (je, co si budeme povídat…), ale s přihlédnutí k okolnostem je nutné konstatovat, že Dokken natočili nejlepší desku, jakou jim indispozice šéfa dovoluje. A pokud se tím loučí s kariérou, rozhodně to není s ostudou.
|
