George Lynch je k nezastavení. Množství kapel a projektů, kterých se za celý život (zejména po roce 2000) zúčastnil, snad už ani nejde spočítat a nevypadá to, že by v podobné aktivitě chtěl v nejbližší době polevit. Letos vydal debutovou desku s industriálním projektem The Banishment, oprášil domovské Lynch Mob, kteří jsou zárukou fortelného hard rocku, natočil třetí album s frontmanem Stryper Michaelem Sweetem, s někdejším kolegou z Dokken Jeffem Pilsonem natočil album coververzí „Heavy Hitters II“ a našel si čas i na vlastní desku, druhou čistě instrumentální. Má toho letos za sebou skutečně hodně, ale to je pracovní tempo, na které je člověk u Lynche zvyklý, přičemž všakani jedna z desek, se kterými letos přišel, se neblíží tomu nejlepšímu, co má devětašedesátiletý kytarista ve svém portfóliu.
To je Lynchův velký a dávný problém. Chrlí desku jednu za druhou, snaží se zapojovat do řady nových projektů, ale kvalita mu uniká. Nečeká se od něho, že by někdy mohl natočit tak skvělá díla, jako byla ta, na nichž se v osmdesátých letech podílel v rámci Dokken. Ani se nečeká něco, co by dosahovalo úrovně prvních desek Lynch Mob, ale přesto pochybnosti o tom, že Lynch staví na první místo kvantitu, jsou oprávněné. I nová sólovka „Guitars At The End Of The World“ působí tak nějak zbytečným dojmem. Kupodivu špatně nevyzní Lynchovo rozhodnutí ponechat ji bez zpěvu, jen jako čistě instrumentální záležitost, protože je dnes především zručný instrumentalista než bůhvíjaký hitmaker. A jestliže úkolem instrumentálních desek je především představit muzikanta jako mistra svého nástroje, je „Guitars At The End Of The World“ deska dokonalá.
Její problém je v tom, že nenabízí žádnou nadstavbu. V zásadě dokazuje, že Lynch na kytaru umí hrát, že střihne stále skvělé sólo a má pořád ohnivý styl, jímž kdysi udivoval u Dokken. Ale nic víc. Lynch není Satriani, který kytarou dokáže suplovat zpěv, protože nikdy nehrál tak procítěná sóla a neměl tak silně vyvinutý cit pro melodii. Kvůli tomu deska splývá do jednoho celku, v němž je těžké najít záchytný bod, ačkoliv jednotlivé skladby samy o sobě fungují docela dobře. Lynch v nich méně riffuje a více sóluje, což je v případě alb takového ražení v podstatě nutnost, ale kupodivu nenabízí nijak experimentální materiál. To docela překvapí od člověka, který měl vždy progresivní myšlení a v rámci Dokken to byl on, kdo se kapelu snažil vymanit ze zaběhlých pořádků a kdysi natočil rapmetalové album „Smoke This“, protože „Guitars At The End Of The World“ je v podstatě konzervativně pojatý hard rock.
Pokud bychom (lupou) hledali nějaké vrcholy, pravděpodobně k nim bude patřit zajímavě temnou atmosférou opředená „Psycho Beta“, která se poněkud schizofreničtějším pojetím vymyká zbytku alba. Pak to bude pravděpodobně i „Serpentarium“, ve které zaujme zatěžkaný groove, nad níž se (jako pírko lehká) vznáší Lynchova kytara, pošilhávající místy až po orientálních motivech. A do třetice všeho dobrého, jako nejlepší část alba lze jmenovat „The Ritual“, jenž na první poslech představuje typickou lynchovskou práci (mírně se mohou objevit i reminiscence na Dokken), ale v zásadě se jedná o vzletnou kompozici, která je na poslech jednodušší a přístupnější než řada skladeb z alba. Není to tak, že by na těchto třech věcech „Guitars At The End Of The World“ stála. Jsou jen tím, čeho by se člověk, ztracený v bouři Lynchových sól a riffů, mohl nejlépe zachytit.
„Guitars At The End Of The World“ není zásadním počinem legendárního kytaristy. Je takovým rozmarem stárnoucího umělce, který má potřebu ještě mnoho toho sdělit světu. Deska primárně směřuje k uším jeho věrných, žádný velký záběr si za cíl nedává. Kdyby nevyšla, zbylý svět by zase o tolik ochuzen nebyl.
|
