Ačkoliv většina podobných projektů, za kterými stojí italská firma Frontiers Records, za moc nestojí a mívají jepičí život, zde jsou velké předpoklady, že by to mohlo dopadnout o mnoho lépe. Ne kvůli tomu, že kytarovou práci odvádí předák L.A. Guns Tracii Guns, ten je zainteresován u tolika věcí (včetně domovské kapely, zažívající éru umělecké stagnace), že jeho jméno zevšednělo. Ale kvůli tomu, že album obsahuje hlas legendárního Jacka Russella, letitého předáka Great White a jednoho z nejlepších vokalistů, jací kdy vzešli z losangeleské glam metalové líhně. Russell se dosud podobných akcí nikdy neúčastnil a jeho angažmá je trefa do černého. Dlouholetá (dnes už vyléčená) závislost na alkoholu jej připravila o hvězdnou kariéru, kterou by si jistě zasloužil a je (i po letech střízlivosti) důvodem, proč se posluchač vždycky třese, jak se Russell s pěveckou rolí popasuje. Nejinak tomu bylo i tentokrát a dopadlo to jako vždycky. Skvěle!
Ač Russell vůbec nevypadá jako reklama na fyzické i duševní zdraví, jeho výkon je prostě spolehlivý. Pokud jeho hlas utrpěl nějaké újmy hektolitry alkoholu a tisíci kartóny vykouřených cigaret, nijak zvlášť se to neprojevuje ani po čtyřiceti letech, co se poprvé představil v rámci Great White. Díky jeho hlasu, který omračujícím způsobem působil vedle bluesem načichlé kytarové práce Marka Kendalla, se Great White stali legendou a pro řadu lidí jednou z nejlepších kapel z Los Angeles, přestože s tehdejším glam metalem měli společného pramálo. Legendou jsou sice i L.A. Guns, ale jejich rozkolísaná kariéra jim zabránila v tom, aby požívali kultovního statusu jako Great White. Spojení Russella a Gunse pro žánrové fanoušky slibovalo mnohé a očekávání se tentokrát neproměnilo ve zklamání. Jen nelze čekat něco, co by se mohlo rovnat nejlepším deskám obou hlavních tahounů. Ty přece jen vyšly v mnohem příznivější době.
Odpověď na otázku, jestli bude „Medusa“ znít jako Great White nebo jako L.A. Guns není jednoznačná. Russell zde nemá Kendalla a Guns Phila Lewise, takže kopie žádné z kapel se nekoná, což je pozitivní zjištění. Čistě pocitově se „Medusa“, zejména díky Russellově nezaměnitelnému hlasu blíží více ke Great White, ovšem ani Guns neskončil jako pouhý nahrávač na Russellovy smeče a dal do desky kus své osobitosti. Odpouští si své oblíbené experimenty a hraje na čistě hardrockovém písečku, čímž desku výrazově také sune do osmdesátých let. To vůbec nevadí, ačkoliv oběma bardům sekunduje o generaci mladší rytmika současných L.A. Guns Johnny Martin a Shane Fitzgibbon. Nejdůležitější jsou vydařené skladby a těch je celá řada, ať už jde o natlakované hard rockové věci, o skladby volnější, tu temnější, tu prozářenější, nebo o balady, které byly vždycky Russellovou největší zbraní.
Potenciálních hitů je celá řada. Ačkoliv se při výběru singlů vsadilo na první dvě věci „Next In Line“ a „Tell Me Why“, pravé drahokamy je třeba hledat jinde. Bezpochyby více než obě úvodní skladby nadchne „Coming Down“, jejíž refrén je první hvězdná chvilka pro Russella, jenž se v úvodních skladbách držel až nečekaně zpátky. Od „Coming Down“ je to zase ten starý Russell, jehož hlas fanoušci milovali na deskách z osmdesátých a devadesátých let. Ke starým Great White trochu inklinuje bluesem načichlá „For You“, v níž velmi dobrou klavírní práci odvedl (světe, div se!) Alessandro Del Vecchio, jenž se naštěstí nestaví do role všemocného všeuměla, ale pozornost přenechává oběma lídrům. Ti vyloženě excelují v baladické „Living A Lie“, což je další skvělá ukázka Russellova citu pro melodii, ačkoliv skladba jde na věc jinak, něž kdysi dávno „House Of Broken Heart“ nebo „She Only“. „In And Out Of Love“ a „Back Into Your Arms Again“ jsou výborné, lehce rockovým mainstreamem střižené hitovky, které fungují o to lépe, když mezi ně byla vložena titulní „Medusa“, což je věc z jiného spektra rockové hudby, připomínající spíše hard rockové titány sedmdesátých let. Její zařazení přispívá k větší pestrosti alba, která je pro určitou kvalitu podobného typu desek nepostradatelná.
Dalo by se říct, že „Medusa“ překonala očekávání. Její vydání vyvolává několik otázek, které byste si u průměrného alba ani nepoložili. Co bude dál? Nejedná se jen o jednorázovou záležitost, jak to má Frontiers v oblibě? Představí skladby Guns s Russellem někdy živě? Spekulacím nahrává fakt, že se kromě Gunse Russell se zbytkem muzikantů údajně nikdy nesešel a také skutečnost, že nebyli oznámeni autoři skladeb. Takže hlodá červíček pochybností, že se jedná jen o využití známých jmen, která působí jako námezdní síla. Počkáme si a uvidíme, tahle deska za to stojí.
|
