Že Saxon vydává čtyřiadvacátou řadovou desku, je spíše konstatování než nadšené zvolání. I když kapela rozvířila loni poněkud stojaté vody prohlášením, že se novým členem stává předák neméně legendárních Diamond Head Brian Tatler, je v zásadě všechno při starém a vydání alba „Hell, Fire And Damnation“ je jen rutinní záležitostí. Saxon je jistota, která si hraje na svém písečku a je jí úplně jedno, co se děje kolem ní. Proto ani Tatlerův příchod nijak zvlášť chod věcí nemůže narušit, zejména proto, že si kapela libovala, jak k ní slovutný pan Diamantová hlava zapadl. Zapadl, hraje hlavně pro potřeby Saxon, než aby do jejich hudby implantoval něco ze své kreativity a osobitosti, která ovlivnila i Metallicu. Ale to nevadí, protože řadoví příznivci Saxon změnu možná ani nepostřehli.
Proč by měla být nová deska britských zasloužilců velebena? Snad proto, že vůbec vyšla a že kapela stále hraje? Nebo proto, že nabízí znovu variace na důvěrně známé téma? Nebo snad proto, že nabízí lepší materiál než otřesná dvojice coverových alb, kterými Saxon zbytečně zaneřádili svou diskografii? To asi není žádný z důvodů, proč po „Hell, Fire And Damnation“ stáhnout. Pokud vám jde o typické Saxon, u nichž se zastavil čas a kapela ukazuje, že má nečekaně velké množství energie a hlas Biffa Byforda je v obstojné kondici, může být „Hell, Fire And Damnation“ dobrou volbou. Takovou, jakou jsou všechna alba za posledních patnáct či dvacet let. Za tu dobu se Saxon dostali do stavu, kdy jedou až obdivuhodně na setrvačník (že by perpetuum mobile?) a nenabízí mnoho kvalitativních výhybek, ačkoliv nejlepší léta mají dávno za sebou.
Někdo může argumentovat tím, že „The Inner Sanctum“ je jedna z nejlepších desek Saxon, jinému učarovala až magicky přitažlivá energie „Battering Ram“, či dobrá skladatelská hodinka na „Thunderbolt“, ale faktem je, že žádná z těchto desek (a vlastně žádná od „Dogs Of War“) se nemůže rovnat klasikám z osmdesátých a první poloviny devadesátých let. Ať už jde o třeskutě novovlné heavymetalové období „Wheels Of Steel“, „Strong Arm Of Law“ či „Denim And Leather“, o pokus o dobytí Ameriky v podobě „Crusader“, či výbornou, mainstreamově laděnou „Destiny“, pravý duch Saxon leží dávno v minulosti. Mohlo by se řadu let mluvit o nastavované kaši i o postzenitových aktivitách, ale Saxon je na svých řadových albech zárukou určité kvality a duch heavymetalové legendy jim kdokoliv odpáře jen stěží. „Hell, Fire And Damnation“ postzenitová je. Je typickým albem umělců, kteří mají svá divoká léta za sebou, tvoří jen z podstaty věci, pro svou vlastní potěchu a nachází se ve své velmi pozdní fázi kariéry. Už jen proto od nich lze čekat víceméně letitý standard.
Jsou tu typicky houpavé heavymetalové hymny, o nichž se dříve mluvilo jako o motorkářských, kam přesně zapadá titulní „Hell, Fire And Damnation“ jako výkladní skříň alba. Podobně zní i „Madame Guillotine“ nebo „Witches Of Salem“, v nichž se ale projevuje skutečnost, že to nejzásadnější Saxon dávno řekli. Když kapela zařadí vyšší rychlostní stupeň ve „Fire And Steel“, "Kubla Khan And The Merchant Of Venice" a "Super Charger", je možné žasnout nad energií, která jde z bardů, jimž už je nezřídka sedmdesát let. Nejvíce důvtipu a entuziasmu Saxon prokáží v „There`s Something In Roswell“, ve které zahrají na epičtější notu. Nic tak kultovního jako byla „747 (Strangers In The Night)“ se jim vytvořit nepodařilo, ale jako jeden z několika vrcholů alba funguje „Roswell“ velmi dobře.
Po formální stránce není téhle desce co vytknout. Po obsahové se můžeme bavit o tom, že Saxon mlátí prázdnou slámu a že produkce Andyho Sneapa je zase až moc zaměnitelnou prací, která (jak bývá pravidlem u soudobé produkce) zabíjí originalitu zvuku kapely, ale i tak nelze album odsoudit. Je to deska dělaná rutinním způsobem, ale to staří fanoušci Saxon asi ocení nejvíce.
|
