Proč si lámat hlavu s vymýšlením názvů desek, řekli si zřejmě před deseti lety norští Spidergawd, když vydali eponymní album. A tahle otázka jim další závit do mozku nevyryla ani v následující dekádě, neb na každém další albu připlácli k názvu alba římskou číslici a bylo vystaráno, ale aspoň statici mají rychle jasno v tom, kolikátá řadovka vyšla v loňském roce, když album nese název „VII“.
Podobně přímočarým způsobem, jakým Spidergawd přemýšlejí nad názvy desek, přemýšlejí i nad muzikou. Celá osmička skladeb v poměrně akčním tempu či s intenzivním prožíváním míří hodně do minulosti, pro celkovou neuchopitelnost je nejjednodušší charakterizovat ji jako alternativní melodický (téměř stoner) rock. Spidergawd kladou hodně důraz na instrumentální pasáže, v jejich zvuku důležitou roli hraje výrazná sólová kytara, saxofon, který však většinou působí poměrně zastřeně, tlumeně a až utajeně, a osobitě energický projev frontmana Pera Bortena. Těžko říct, proč se v promo materiálech objevuje konstatování, že Spidergawd se zaměřují na novou vlnu britského heavy metalu, byť faktem je, že když si k němu v nejdivočejší „Afterburn“ přičichnou, vytáhnou zároveň nejžhavější bod programu. V ostatních položkách jim nelze upřít melodičnost, drive, ani solidní muzikantské výkony, ale pocit, že jejich muzika nějak obratně a vytrvaleji chytne za srdce, se ne a ne dostavit. A když už na to v závěrečné „...And Nothing But The True“ dojde, hlavní zásluhu na tom výraznější saxofon a hustější atmosféra.
Pokud vás naláká obal alba plný fantazie, vězte, že hudba Spidergawd je daleko syrovější, zemitější, poměrně náladově konstantní (fakt, že se norská pětice zastaví na sedmatřiceti minutách je v tomto ohledu dobrá volba), nicméně přes veškeré nasazení působí album poměrně studeně.
|
