Třetí deska, třetí zpěvák. Vypadá to, že Art Of Anarchy nemají na frontmany zrovna štěstí, protože poté, co u nich skončil (a posléze zemřel) Scotrt Weiland, jenž po sobě zanechal debutovou desku, nevyšla ani epizoda se Scottem Stappem (ex-Creed). Ta vygenerovala rovněž jedno kvalitativně stejně dobré album „The Madness“, ale vše skončilo žalobou kapely na Stappa, jenž údajně koncertní i promo činnost začal sabotovat, přestože si dopředu nechal vyplatit dvě stě tisíc dolarů. „Kdyby se Stapp věnoval Art Of Anarchy se stejnou horlivostí, jakou věnoval sólové kariéře, Art Of Anarchy by měli úspěšné koncertní turné a jeho nahrávací smlouva by nebyla ukončena,“ řekl kytarista Jon Votta a rázem to vypadalo na konec ambiciózního uskupení. Navíc kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal se zapojil do superskupiny Sons Of Apollo a Art Of Anarchy odsunul na druhou kolej i on. Trvalo to dlouho, než se tahle kapela znovu probudila k životu. Už bez basista Johna Moyera, jenž dal přednost domovským Disturbed, ale přece jen.
Epizoda, kterou před pár lety prožil Bumblefoot se Sons Of Apollo, je pro další osud kapely velice důležitá, protože v čele Art Of Anarchy dnes stojí zpěvák Jeff Scott Soto, jenž se s Thalem potkal v Sons Of Apollo. To však pro fanoušky předchozích desek není vůbec dobrá zpráva. To není namířeno proti Sotovi, to je velice dobrý zpěvák (na druhou stranu prachmizerný skladatel), ale proti tomu, jak s ním Art Of Anarchy zní. Jako naprosto jiná kapela a to, co dělalo jejich tvorbu přitažlivou s Weilandem či Stappem, zde prostě není. Vypadl rock n`rollový rebelský prvek, nahrazený lopotným metalem soudobého střihu, který je všechno jiné, jen ne zajímavý. Místo osobitých skladeb z minula, kterým grungeový otisk materiálu dali oba předchozí zpěváci, je na novince jen skvěle zahraná, výborně zvukově ošetřená a dobře zazpívaná nuda.
Přestože v kapele stále působí Bumblefoot i bratři Vottové, zdá se podle bedlivého poslechu novinky „Let There Be Anarchy“, že partě šéfuje Soto. Nejenže nový basista Tony Dickinson pochází z jeho kapely Soto, ale Art Of Anarchy i tak zní. Jestliže Sotovým album (zejména těm pod názvem Soto) byla vyčítána naprosto nulová invence a orientace na bezpohlavní, současný eurometal, něco podobného může nyní posluchač mít za zlé i Art Of Anarchy. Házet je do škatulky eurometalu je trochu nepřesné, ale skutečnost, že kapela absorbuje všechna klišé současné metalové scény (spojená s těmi ze starého kontinentu) nedělá z desky vzrušující záležitost, jak před vydáním bratři Vottové i Bumblefoot tvrdili. Na desce totiž není ani jedna skladba, která by měla hitové ambice a snažila se vyrovnat lepším věcem z minulých alb.
Jak tvrdil Thal, „Let There Be Anarchy“ je nejtvrdší album Art Of Anarchy, ale jde vůbec o tohle? K čemu je tvrdost, když skladby obsahují přinejlepším jen některá místa, která lze označit za zajímavá? Potěšit může orientální úvod „The Good, The Bad And The Insane“, vcelku podařené melodie v "Bridge Of Tomorrow" a ve „Writing On The Wall“ (za zmínku stojí i Bumblefootova sóla), či atmosféra v singlové „Vilified“, jež dokázala na poslech jakžtakž navnadit, protože odkazuje na dřívější formu kapely a její jistou výjimečnost. To je jen pár míst, což je na celou desku docela málo. Obzvlášť, když na ní zabírají místo „Dark Days“, „Echo Your Madness“, či „Blind Man`s Victory“, které nedokáží zaujmout vůbec ničím a těžko budete hledat byť malý důvod se k nim ještě jednou vátit. Jenže to je problém celé desky.
Spojení Art Of Anarchy a Jeff Scott Soto nefunguje. Kapela možná dodrží svou tradici a na dalším albu představí nového vokalistu, tentokrát by to nebylo vůbec od věci. Není to nic proti Sotovi, který toho už pro rockový a metalový svět udělal hodně, ale chválit tenhle přehmat prostě nelze.
|
