Lemmy na konci osmdesátých let bydlel v Kalifornii, kde se uhnízdil přímo v epicentru veškerého rockového dění světa, na Sunset Boulevardu. Zbytek Motörhead zůstával ve Velké Británii, což zpočátku přinášelo problémy v komunikaci. Kytarista Phil Campbell v té době nezažíval nejlepší časy a když se kapela v roce 1989 sešla k evropskému turné, oznámil, že končí. „Nejsem si jistý, co se s ním v tu dobu dělo, Zdálo se, jako kdyby se nervově hroutil,“ vzpomínal na Campbellovy problémy Kilmister. „Jeden čas to vypadalo, že odchází z kapely každý druhý den. Když mu někdo na letišti ve Frankfurtu ukradl všechny věci, poté co oznámil, že končí, vypadalo to, že ho to vytrestalo a s tou hrou skončil,“ dodal Lemmy. Když Campbell i bubeník Phil Taylor skoro zemřeli poté, co si na Balkáně aplikovali bůhvíjaký drogový shit, kvůli čemuž se část turné musela zrušit, přišla doba zpytování svědomí a částečně i klidu. Kapele se podařilo vyvléct se ze smlouvy s GWR, která vydala jak „Orgasmatron“, tak „Rock N`Roll“, a díky tomu, že Lemmy v roce 1990 definitivně změnil bydliště, byli i Motörhead mnohem blíže velkým firmám, drahým studiím a dekadentnímu životu losangeleského polosvěta.
Smlouva Epic Records, filiálkou kolosu Sony Music, na sebe nenechala dlouho čekat a vypadalo to, že po letech strádání pod křídly GWR a okrádání od majitelů čekají Motörhead dny hojnosti, v nichž si chtěli urvat alespoň kousíček z koláče hudebního byznysu, který byl na nejvýdělečnějším vrcholu. Firma s kapelou do studia poslala známého producenta Eda Stasia, který si renomé udělal s Ramones, Talking Heads či Living Colour, což alespoň ze začátku byla pro Lemmyho dostatečná vizitka, aby na spolupráci kývl. Jenže vše dostalo obrysy noční můry, hlavním problémem byla skladba „Going To Brazil“. Když ji kapela odsouhlasila v podobě, v jaké jí byla předložena, Stasium si její mix vzal na paškál ještě jednou a přidal do ní tamburíny, bonga a další věcí, čímž Lemmyho rozpálil doběla. Druhý den byli Motörhead bez producenta a otazník visel i nad deskou. Povedlo se však sehnat loni v listopadu zesnulého Petera Solleyho, který předtím dělal s Tedem Nugentem či Whitesnake, a společně s ním kapela dotáhla nahrávku do zdárného konce.
Na „1916“ se nahlíží jako na desku, která Motörhead po nešťastné druhé polovině osmdesátých let definitivně vzkřísila a ukázala kapelu po deseti letech v plné síle, možná na definitivním vrcholu kariéry. Ačkoliv na Motörhead byl vyvíjen nátlak kvůli změkčování a zpřístupnění soundu, kapela nepodlehla a byť je „1916“ přístupnější než předchozí desky, je to dáno zejména čitelným, průrazným a křišťálově čistým zvukem. Ten dal vyniknout melodičtějším polohám, čímž deska získala na hitovosti i bez toho, aby kapela ztratila procento ze své osobitosti. A pak je tu téma alba, ačkoliv nejde o koncepční desku (jsou to přece jen Motörhead a ne Queensrÿche), symbolika válečných útrap se proplétá celým dílem a vrcholí v netradičně pojaté titulní baladě.
Jestliže se o Motörhead v sedmdesátých letech tvrdilo, že alba točí punkovým stylem a že jde především o energii a tlak, u „1916“ je na prvním místě rozmanitost skladeb. Úvodní „The One TRo Sing The Blues“ nepředstavuje očekáváný útok a ránu mezi oči ve stylu „Ace Of Spades“ nebo „Overkill“, ale spíše natlakovanou hardrockovou věc, která pošilhává po hitparádových tendencích a stadionové prezentaci. Přeřazení na vyšší rychlostní stupeň na sebe nenechalo dlouho čekat a „I`m So Bad (Baby I Don`t Care)“ je typickou motörheadovskou věcí, v níž Phil Taylor důkladně provětrá kopáky a oba kytaristé se střídají v riffování a sólování. K nejtypičtější tváři se kapela na albu vrátí pouze ve trojici „Make My Day“, R.A.M.O.N.E.S.“ a „Shut You Down“, přičemž klade důraz na punkový přístup, jenž je pouze jednou ze složek desky.
Skvěle doplňuje klasické hitovky, v nichž je cítit rockovější a kultivovanější přístup jako v „No Voices In The Sky“, „Going To Brazil“ či „Angel City“, ve které se nečekaně ozve saxofon, což je věc u Motörhead neslýchaná. Ještě více překvapí trojice naprosto netradičních skladeb. Je tu jakási romance až za hrob, baladický trauenmarš „Love Me Forever“, jenž působí jako štkaní vdov po válečných hrdinech. Je tu tajemná a naprosto netypická „Nightmare/The Dreamtime“, v níž rock n`rollovou složku potlačuje atmosféra a zlomyslně se chechtající Lemmy. A je tu titulní balada „1916“, což je naprosto přesný odraz nálady toho roku a bitvy na Sommě, přičemž k dotvoření atmosféry se využívá kláves i violoncella. Je to krásně smutné, působivé, mrazivé a u Motörhead naprosto ojedinělé a neopakovatelné.
„Tohle je definitivně renesanční deska Motörhead,“ řekl v jednom rozhovoru Kilmister. Byl si jí naprosto jistý, věděl o jejích kvalitách a čekal velký úspěch. Přišel jen částečně, ani přechod pod velkého vydavatele Motörhead nezaručil platinové prodeje, ačkoliv o tom, že kapele se po stránce komerční podařilo zvednout hlavu, nemohlo být pochyb. Po stránce umělecké dosáhla druhého vrcholu.
|
