Pokud budete při poslechu muziky přemítat, kdo je dnes králem progresivního metalu v Německu, tak jsou to (krom zaniklých velikánů Sieges Even) Vanden Plas, kteří za necelé dva roky oslaví čtyřicet let na scéně. Tahle pětice je v podstatě ztělesněním představ a všech klišé, jak by měla prog metalová kapela znít. Do toho všeho zapadá příběh hudebníků, kteří stáli bok po boku celou kariéru, i jejich působení v dalších bočních projektech, učínkování v rockových muzikálech a spolupráce na symfonickém projektu. Rovněž po textové stránce plně naplňují žádaný vzorec - nevynechali náboženské motivy, dávnou historii i problematiku paranormálních jevů na posledních dvou koncepčních deskách "The Ghost Xperiment“, nechyběli ani hvězdní hosté z Avantasie či Firewind. V jejich muzice se vždy zrcadlily zámořské vzory Dream Theater a Savatage, se kterými se několikrát setkali na festivalech a turné, a ač nepřinášeli nic nového a zásadního, vždy dokázali napsat mnoho příjemných melodií, které oblepili náročnějšími prvky. Tomu byla nakloněna členská základna fandů doma, ve Francii a hlavně v Japonsku.
Od vydání zatím posledního zářezu uběhly čtyři roky. Během této doby se kapela zůčastnila nahrávání symfonické hudby s rockovými prvky Anima One, kterou složil jejich klávesák Günther Werno. Poté prosákla šokující informace o jeho odchodu z kapely, ke které se ani jedna strana nikterak blíže nevyjádřila. Neméně překvapivé bylo jméno jeho nástupce. Stal se jím producent vydavatelské firmy Frontiers, Alessandro Del Vecchio, pod jejíž křídly jsou Vanden Plas dlouhá léta ukryti.
Nové album pochází tentokrát jen z pera kytaristy Stephana Lilla, avšak fandové byli zvědaví, jak Alessandro zaplní místo svého předchůdce. Žádné zásadní změny nenastaly. Nový klávesák podbarvil kytarové party spíše hutně a někdy i retro znějícími pasážemi, takže novinkové album „The Empyrean Equation of The Long Lost Things“ zní zemitěji a temněji. Nejvíce je to znát v "Santimonarium“, ve které lordovsky znějící hammondy mají řádný tah na bránu, ale v prog metalové rozbušce „The Sacrilegious Mind Machine“ byste hledali klávesové party mikroskopem. O to více na albu vynikají Stephanova kytarová sóla, která mají v nahrávkách poměrně velký prostor. Výše zmíněné skladby nejlépe charakterizují současnou tvář kapely, která až power metalově naostřila hrany. Titulní úvodní song je zbytečně dlouhý a překombinovaný, čtyři části na sebe navazují poněkud ztuha. Citace jednoho partu v závěru alba v členitém, až divadelně kašírovaném patnáctiminutovém opusu „March Of The Saints“ je u progresivních kapel běžná, zrovna tak jako vybraný singl „My Icarian Flight“ je co nejméně komplikovaný, aby se snáze zavrtal do posluchačových uší. Kupodivu na albu fungují více kratší věci, povedená je i balada „They Call Me God“, jejíž první pokojnou polovinu rozrušuje snad nejlepší kytarové sólo alba. Vnitřní napětí stále stoupá, závěrečné části k úplné dokonalosti chybí masivní zapojení lesu smyčců, ta linka je kdesi na pozadí jemně naznačena…
Jedenácté album „The Empyrean Equation of The Long Lost Things“ přináší vše, na co jsou fandové Vanden Plas zvyklí. Kvalitní zpěv Andyho Kuntze, propracované kudrlinky rozsáhlých sól Stephana Lilla, který přidává i mnoho sekaných power metalových riffů. Zvuk kláves nováčka Allesandra Del Vecchia občas mizí za kytarovou linkou, svými hammondy dodal některým skladbám patřičnou temnotu a rockovou dravost, ale pokud by kapela změnu za klapkami zatajila, nikdo by nic nepoznal. Letití fandové Vanden Plas a třeba Dream Theater budou jásat, skupina laťku nepodlezla. Na druhou stranu, ničím novým nepřekvapila. Bude to ale stačit i příště, soudruzi?
|
