Asi by stačilo velkými písmeny napsat několikrát za sebou HEAVY - POWER METAL a tím by byl dostatečně popsán obsah sedmého alba španělských Vhäldemar. Není náhoda, že skladba s názvem „Heavy Metal“ je jedním ze střípků nové kolekce „Sanctuary Of Death“. Jako by tím Vhäldemar chtěli zdůraznit, že u nich je čas totálně relativní veličina a oblíbený žánr je železné zaklínadlo, jemuž se nelze zpronevěřit byť jen jediným tónem, jediným fíglem, jedinou zvukovou odlišností. Takhle zněli Vhäldemar chvíli po začátku tisíciletí, když představili debut „Fight To The End“, takhle zní o dvaadvacet let později. Sesypte na hromadu všechny jejich skladby, namátkou jich pár vyberte a celkem snadno z nich sestavíte výukovou lekci na to, jak má vypadat žánrová DNA.
Ať už bude ústřední dvojici Carlos Escudero – Pedro J. Monge dělat ve Vhäldemar společnost kdokoli, výraz kapely se nezmění, to je osvědčená věc. Vezmeme-li v úvahu, že Vhäldemar v totožné sestavě nahráli třetí album v řadě, je jasné, že k tomuto postulátu lze přičíst i sehranost španělské party. Znáte-li některé z jejích předchozích alb, dobře víte, že vše je postaveno na melodicko – energické muzice se zpěvnými refrény, adrenalinovou rytmikou, chytlavými riffy, tak, aby si příznivci Iron Savior či Gamma Ray přišli plně na své. Pokud lze hledat v něčem droboulinkou změnu, tak jedině v tom, že na letošním albu dávají větší smysl pomalejší skladby, respektive oproti předchůdci neubírají rychlým střelám kyslík. Na otázku, zda Vhäldemar navázali na tradiční řadu „Old King`s Vision“ sedmým pokračováním, snad ani není třeba odpovídat, to lze počítat mezi jednu z mnoha jistot, na které se lze u kapely spolehnout, nutno jen dodat, že tato skladba společně s krásně klišovitou „Heavy Metal“ a úvodní našlápnutou „Devil`s Child“ patří k tomu nejsilnějšímu, co „Sanctuary Of Death“ nabídne. V závěru alba jako kdyby Vhäldemar chtěli naznačit, že nejen heavy metalem je člověk živ, zařadí rockovější „Brothers“, která ze zaběhlých kolejí přece jen popojede, hodně tomu pomáhá i uvolněnější zpěv, závěrečná jemná instrumentální tečka „The Last Flame“ s konejšivým piánem poodhalí, že Escuderova parta umí zahrát i na city.
Otázku, zda je lepší mít jistotu žánrově dokonalého alba nebo prostor pro překvapení, Vhäldemar zjevně rozsekli už na začátku kariéry. Sázka na ryzí stylovou čistotu bez odboček jim vychází i v sedmém kole, aniž by vařili z vody, tak proč to měnit. Zjevně platí rovnice, že dokud budou Vhäldemar hrát, heavy metal bude žít.
|
