Láskou k blues je Slash všeobecně známý a když půjdeme daleko do minulosti, stála jej místo u Poison, kam šel někdy v polovině osmdesátých let na konkurz a k jejichž bubbleglamovým popěvkům se tvrdá bluesová kytara nehodila. U Guns N`Roses, kam nastoupil poté, už to bylo jiné, ovšem ani zde se nehrálo na blues tolik, jak by si Slash představoval. Ač byl v dalších letech spjatý s hard rockovým stylem Guns N`Roses, sem tam ke své oblíbené hudbě utekl a vytvořil například skvostnou skladbu „Neither Can I“ v rámci projektu Snakepit, či chvilku vedl projekt Slash`s Blues Ball, což byl prazáklad jeho novinkové desky. K té se šlo oklikou, přestože se dlouhá léta čekalo, že hvězdný kytarista s něčím takovým přijde. Deska vychází v době, kdy Slash mluví o tom, že se Guns N`Roses pokouší dokončit novou desku a proto to vypadá jako tříštění sil, ovšem skutečnost, že jsou zde obsažené pouze coververze, zase neodpovídá tomu, že by se mělo jednat o bůhvíjak vážně míněný projekt.
Jde zejména o album z lásky k blues a proto se vybíraly skladby starých mistrů, přičemž se pohybujeme na ose let 1936 až 1974. Slash skladbám nechává jejich rozpoznatelné znaky, melodii i texty, ale daří se mu staré standardy teleportovat do současnosti, takže album je pro mladší fanoušky stylu velmi dobře poslouchatelné. Plejáda hvězd může vypovídat o expresivitě a přitažlivosti, jejich jména pozornost jistě přitáhnou. Je tu Billy Gibbons, Iggy Pop, Brian Johnson, Steven Tyler, Paul Rodgers, Demi Lovato a další muzikanti, a to už je co říct. Zároveň je nutné zdůraznit, že v tomto ohledu se Slashovi povedl husarský sousek. Na druhou stranu není deska hitovou záležitostí, ani ničím výjimečným, pouze kouskem určeným pro skutečné bluesové srdcaře.
Pokud se naladíte se Slashem na jednu strunu a do desky se ponoříte (pokud tak neučiníte, není moc velká šance, že byste ji doposlouchali), zjistíte, že její síla spočívá v sevřenosti a vysoce kvalitních instrumentálních a pěveckých výkonech. Zapomeňte na hvězdná pozlátka i hity, ale pokud chcete poslouchat skutečné mistry při práci, račte vstoupit, protože zde jste na správné adrese. Jedno z překvapení přinesl pilotní singl, pro který Slash zvolil „Killing Floor“ od Howlin` Wolfa, a do role hostů si vybral Briana Johnsona z AC/DC a Stevena Tylera z Aerosmith. Překvapení spočívá v tom, že Tyler se prezentuje pouze jako hráč na foukací harmoniku a Johnson využívá tak nezvyklou polohu svého hlasu, tolik odlišného od prezentace v AC/DC, že jej na první dobrou nepoznáte. Skladba ještě před vydáním desky ukázala energickou podstatu celého projektu.
Není na albu nejlepší, jsou zde momenty, v nichž Slash se svými přáteli září mnohem více. Skvělá je „Crossroads“ od Roberta Johnsona, ve které po Slashově boku exceluje jedna z největších hvězd současného blues Gary Clark Jr. Výtečně zní „Hoochie Coocchie Man“ Willieho Dixona, která slouží jako střet Slashe a Billyho Gibbonse ze ZZ Top, a „Born Under A Bad Sign“, v níž se skvělým způsobem představil Paul Rodgers. Deska má dva naprosté vrcholy a postaraly se o ně dvě naprosto rozdílné zpěvačky. „Papa Was A Rolling Stone“, Motown klasika z roku 1972, je hvězdnou chvilkou pro Demi Lovato, která převedla procítěný výkon, jenž koresponduje s jejím současným hardrockovým obdobím. Ve „Stormy Monday“, poválečné klasice od Aarona Walkera exceluje Beth Hart, která společně se sólující Slashovou kytarou skladbě dodala až kosmický rozměr a vytváří tak možná nejlepší moment desky.
Slash je ve svém živlu. Na sedmdesátiminutové ploše na sebe strhává pozornost a září jako pravý kytarový diamant. Nemusí se spoléhat na vlastní skladatelské dovednosti (s výjimkou obstojného dovětku „Metal Chestnut“), což je na jeho sólové tvorbě vždy kámen úrazu, vše soustřeďuje pouze do svého kytarového umu. Právě proto je deska oslavou pravé bluesové hudby.
|
