Léta se tvrdilo, že Motorband mohli být největší českou kapelou, kdyby po sametové revoluci, v době vydání debutového alba „Made In Germany“, nedošlo k rozpadu, který inicioval odchod zpěváka Kamila Střihavky. Jenže to bylo v roce 1990 a kapela měla na reparát více než třicet let. A jak to dopadlo? Vlastně nijak. Promarněná léta, během kterých se v kapele kromě hlavního protagonisty, kytaristy a podle řady bývalých členů nesnesitelného šéfa Libora Matejčika, střídali muzikanti jak na běžícím pásu, k vnitřní pohodě nepřispěly. Matejčik vždy čekal, že s každou další deskou to bude ONO, ale to nikdy nepřišlo a ani nepřijde. Jestliže na přelomu osmdesátých a devadesátých let byli Motorband moderní, nablýskanou, a ve své podstatě západní kapelou, dnes je tomu úplně jinak. Matejčik se sice snaží, aby Motorband zněli jako kapela z první ligy, ale na to je parta, ve které se už několik let objevuje další veterán, basista Karel Adam, až příliš obstarožní a svým způsobem zaměnitelná za šedý zástup desítek dalších skupin podobného ražení.
Zpěvák dělá ksicht kapely, to je dobře známo a Motorband to pochopili, když v jejich čele stál Kamil Střihavka. Měl naprosto unikátní projev, bluesově (až coverdaleovsky) zastřený hlas, kterým dokázal vystřelit ke křížkovským výšinám a proto byl Motorband tahounem. Nikdy potom už kapela neměla tak výrazného vokalistu a v tom je kámen úrazu. S novinkou „007“ představuje dalšího zpěváka (každou desku nazpíval jiný hlas!) Petra Kutheila (ex-Votchi) a je znovu na startovní čáře. Neděje se žádná velká revoluce, protože se pokračuje v trendu, v němž kráčela předchozí deska „Černá & bílá“, tedy ve větším posunu od metalové urputnosti k větší písničkovosti, která místy zavání vesnickou tancovačkou. V kapele hrají muzikanti, kteří jsou instrumentálně na výši, tím Motorband jen těžko může překvapit. Hraje mu to, Matejčik znovu dokazuje, že byl vždy dobrým kytaristou, ale co je to platné, když obsah desky je opět nepříliš zajímavý.
V čem je největší problém? V hrůzostrašné skladbě „Doutník, whisky, háro“, která má naprosto úděsný sentimentální text, v němž se chlastá a poletují rockové holky (bože…)? V klišovité baladě „Vládnout“, která jako kdyby opravdu vypadla z vesnických pódií někdy v roce 1987? Většina skladeb desky je docela v pořádku, ačkoliv neláká k opětovnému poslechu. Ale když vám někdo desku pustí a zeptá se, kdo to hraje, Motorband vás nenapadnou. Až tak moc totiž kapela ztratila svou tvář a je jen jednou z mnoha. Současný zpěvák Petr Kutheil není typem frontmana, který by dokázal hlasem strhnout, ohromit nebo alespoň navodit pocit výjimečnosti. Není špatný zpěvák, ale rozhodně není někým, kvůli kterému budu desku poslouchat. A kvůli komu, když ne kvůli zpěvákovi?
Nutno uznat, že pár dobrých skladeb deska obsahuje. Nepatří mezi ně vcelku tuctová úvodní „Marybela“, které ubírají energii pomalejší grooveové pasáže, ale singlová „Svatý Václav“ ano a je spolu se „Staletej zákon“ to nejlepší, co je na desce ke slyšení. Obstojí ještě „Souboje s tmou“, „Bůh jsi ty“ a velice slušná „Outsider“, kde dokáží zaujmout skvělé melodie v refrénových částech, které však deklasuje náznak snahy o metalcorové pasáže, jež jsou spíše k pousmání. Sázkou na jistotu rockového písničkářství je velmi příjemná tečka za albem, závěrečná „Tolik otázek tu zní“. Rozporuplné album by mohlo fungovat jako slušná kulisa, ale k hlubšímu poslechu si na něj čas budete ztěží hledat.
Ještě se ptáte, proč se Motorband nikdy (čest přelomu osmdesátých a devadesátých kdy se počítalo, že se v nich rodili čeští Helloween) nestali výjimečnou kapelou? Odpověď je velmi jednoduchá a je ukrytá v této desce. A nejen v ní, je i v „Rock N`Rollu“, „Heart Of The Machine“ nebo „Černé a bílé“…
|
