Tak do konce pomalu dojíždí i Mr. Big, kdysi slavná kapela jednoho obrovského hitu, který byl odlišný od jejich hřmotné hard rockové tvorby, jak to jen šlo. S koncem se počítalo už několik let, od doby, co zemřel původní bubeník Pat Torpey a různá prohlášení členů kapely tomu nahrávala. Na přelomu loňska a letošního roku kapela v tomto duchu ohlásila rozlučkové turné „The Big Finnish“, v rámci kterého přehrává prakticky celou nejslavnější desku „Lean Into It“. Proto ohlášení novinky „Ten“ byla zpráva jako z jiné planety. Fanoušci, kteří zůstali kapele věrni i přes hubenější léta, zavýskli v naději, že může jít o restart kariéry s novicem Nickem D`Virgiliem, ovšem následné prohlášení, že jde skutečně o labutí píseň, radost trochu zkalilo. Jenže další „Lean Into It“ či „Bump Ahead“ by kapela stejně už nikdy nenatočila.
Obsazení bubenického místa D`Virgiliem místo Torpeyho původního záskoku Matta Starra je trochu překvapivé, ovšem na znění nové desky nemá vliv. Mr. Big mají léta budovaný styl, v němž dominuje zejména snadno rozpoznatelný hlas Erica Martina a precizní kytarová práce Paula Gilberta, který jako kdyby chtěl po „To Be With You“ dokazovat, že vzešel z heavy metalového prostředí. Léty se uklidnil, ale občas i na něho přijde chvilka, kdy chce dokázat, že umí hrát rychle a tvrdě. Je to slyšet i na „Ten“, i když možná nejméně z dosavadních alb. Možná i dílky tomu novinková deska má svéráznou, lehce ospalou atmosféru, která jako kdyby chtěla říct, že konec už je skutečně tady.
„Ten“ žádný hit jako byly baladické trháky „To Be With You“ a coververze Cata Stevense „Wild World“ neobsahuje. Nejsou zde ani geniálně vystavěné věci typu „Take Cover“, „Shine“, „Undertown“, „Stay Together“ nebo zběsilá „Colorado Bulldog“. Kvůli jejich absenci „Ten“ vyznívá lehce obyčejným dojmem, i tak se zde najde dost zajímavých momentů, protože Mr. Big měli vždy pověst kapely, která neumí natočit špatnou desku. Tou není ani „Ten“, ačkoliv za klasickými kusy diskografie kalifornských rockerů v ledačems zaostává. Zejména nasazením, které v minulých letech bylo jiné, ale to se začalo vytrácet už na deset let staré nahrávce „…The Stories We Could Tell“. Na novince tento trend vrcholí a spíše představuje stárnoucí rockery, kteří si pohrávají s bluesovými a psychedelickými náladami.
I přes razantní vpád ani úvodní „Good Luck Trying“ není bůhvíjakou energickou vzpruhou, ačkoliv se řadí k tomu lepšímu, co deska nabídne. Vrcholem je následující „I Am You“, která se k někdejší grandióznosti Mr. Big blíží s klipovou „Up On You“ nejvíce, přičemž druhé jmenované až bytostně chybí silnější refrén, který by z jinak dobré skladby udělal velký hit. Absentuje i v závěrečné baladě „The Frame“, v ní však tento nedostatek vyvažuje překrásná, trochu nostalgická atmosféra, která ze skladby dělá utajený tip, který by mohla přežít další roky a možná i konec kapely. K podařeným věcem patří i vyleštěná polobalada „Who We Are“ a po vzoru The Rolling Stones spratkovsky pojatá „Courageous". Zbylé čtyři věci - „Right Outta Here“ (nejhorší skladba na desce, jakási nepodařená hra na šedesátá léta), „Sunday Morning Kind Girl“, „As Good As It Gets“ a What Were You Thinking“, jsou výplňovými místy, která odporují staršímu tvrzení Erica Martina o tom, že Mr. Big mají v zásobě dost dobrých nápadů i na dvě alba. Zde bohužel nestačily ani na jedno.
Konec je to důstojný, i když někdejší síly dosaženo nebylo. „Ten“ je pravděpodobně nejslabší nahrávka, s níž kapela přišla, ale přesto je stále dost dobrá na to, aby se šmahem zavrhla. Možná dokáže vyrůst, ačkoliv zatím takový potenciál nevykazuje, ale bez ní by příběh Mr. Big dokončený být nemohl. S ostudou se tahle kapela ani náhodou neloučí.
|
