Porozhlédnete-li se po části metalového spektra, jemuž dominují zpěvačky, které ve svém projevu upřednostňují ženskost před agresí, z královen této disciplíny zůstala prakticky už jen Sharon den Adel bez sólového zápisu do svého portfolia. Ještě nedávno jí mohla parťačku dělat Simone Simons (Epica), která však aktuálně bílé místo ve své diskografii vyplnila albem „Vermillion“. Fakt, že zásadním spolupracovníkem jí byl Arjen Lucassen, může nabudit očekávání víc než na maximum, nejen že je tento holandský hudebník mistrem svého oboru, ale stačí vzpomenout třeba na jeho spolupráci s Anneke van Giersbergen v rámci The Gentle Storm, a je nabíledni, že podtrhnout a zdůraznit ženský element umí také famózně. A byť tahle spolupráce může svádět k pocitu, že na „Vermillion“ se bude primárně proplétat Epica s Ayreon (a takové momenty se najdou), skutečnost je daleko barvitější.
Na „Vermillion“ si ideálně sedlo naprosto všechno – deska je taková, jakou lze od zpěvaččiny sólové prvotiny čekat, přitom však není snadno odhadnutelná, nejenže ani na moment nenudí, ale občas i překvapuje. Aniž byste měli pocit, že vás duo Simons – Lucassen chce cíleně ohromit, občas s úžasem a potěšením můžete jen zírat, jak se v povedených melodiích a působivé atmosféře Simone proplétá s elegancí, šarmem a energií. I když by se priority výrazu daly srovnat v pořadí zpěv – klávesy – kytary, občas umí být celkově křehké a náladové album značně tvrdé, a není to jen tím, jak do „Cradle To The Grave“ přirozeně zapadá drtivý chropot Alyssy White Gluz. Po orientem prosycené a do bombastičnosti nafouknuté (ale s citem a rozumem, bez přeplácanosti), vzrušující skladbě „Aeterna“ a dramaticky jemné, postupně košatící náladovky „In Love We Rust“, u které nelze Simone neporovnávat s Tarjou (obě holky na jedničku), po nichž se může zdát, že Simons bude mít tendence „Vermillion“ ponechat v romantickém světě, představuje do kovadlin mlátící „Cradle To The Grave“ jasný a působivý signál, že „Vermillion“ bude hodně dobrodružná a rozmanitá cesta.
Když se potká díky němčině (a snad i holandštině) udrnčená a díky pulsujícímu rytmu poměrně agresivní „The Weight Of My World“ s uvolněně smyslnou „Vermillion Dreams“ a nejtvrdší položka alba „The Core“, koketující s jakýmsi pekelným industriálem a dokonale kousavou kytarou, v níž drsnou opozici k akčně rozjeté Simons představuje Mark Jansen, je nabíledni, že tady se hraje nejvyšší liga, která ani na moment neztrácí švih. Pokud bych před poslechem alba tipoval, jak bude sólová nahrávka Simone Simons znít, piánovku „Dark Night Of The Soul“ se zasněnými smyčci (Pertuu Kivilaakso z Apocalypticy je také zjevně skvělá sázka na dokonalost) bych bez váhání předem zařadil k položkám, které se na albu prostě ocitnout musí. Melancholicky křehké finále možná nebude patřit k překvapením, ale za srdce dokáže vzít naprosto spolehlivě.
Možná to bude znít až rouhačsky, ale vydařené „Vermillion“ má potenciál zastínit i domácí Simonino působiště, především zásluhou toho, jak je rozmanité. Fantastický zpěvaččin hlas a její úžasná hudební symbióza s Arjenem Lucassenem tvoří ideální platformu pro velmi působivou desku a tenhle potenciál se podařilo využít na maximum.
|
