Dlouhou dobu to vypadalo, že je s Paulem Di`Annem ámen a leckdo s malou dušičkou vyhlížel, že jej stihne podobný osud jako amerického kolegu Jacka Russella, s nímž jej pojila letitá závislost na alkoholu i obliba v různých drogových substancích. Vypadá to, že v tomto případě byl osud o něco milosrdnější, a Di`Anno, ač zmožený řadou nemocí a bolavými koleny, kvůli kterým co chvíli musí usedat na invalidní vozík, dokázal nemožné a vrací se na scénu. Už ne jako prototyp dravého heavy metalového zpěváka, kterého si představujete trochu jinak než jako sto tunového nasupeného buldoka, mávajícího hůlkou z pojízdného křesla, ale jak symbol dávno minulých dob, který ještě nechce říct poslední slovo. Lze pro něj mít slabost, zejména proto, že konečně přestal s nesmyslným omíláním starých skladeb Iron Maiden a vysvětlováním, že pouze s ním měla tahle kapela správné grády. Tyhle povídačky nikoho nezajímají, přestože obě alba, které s Iron Maiden nazpíval, sílu mají.
Když se Paul Di`Anno představil před devíti lety jako zpěvák německého projektu Architects Of Chaoz, byla z toho jedna z nejlepších heavy metalových desek té doby. Když stejná parta bez Di`Anna, který pobýval více v nemocnicích než na koncertních pódiích, natočila druhé album, stálo to za starou belu, čímž se podtrhla jistá výjimečnost vokalisty. Dlouho bylo z jeho strany ticho. Di`Anno podstoupil operaci kolen, což jej alespoň částečně vrátilo do hry a zdá se, že angažmá po boku dvou chorvatských muzikantů začalo dávat větší smysl. Původně z hlediska, že vrátí legendárního zpěváka zpět na kolbiště, nyní i v tom, že materiál, který nabízí, je znovu přesvědčivý.
Di`Annův hlas od dob Architects Of Chaoz trochu zhrubl a jsou místa, v nichž jeho vokál někdejšímu rozpětí nestačí, ale pořád platí, že z peletonu britských heavy metalových vlků patří k těm, kteří podávají suverénně přesvědčivý výkon. Nevadí, že v „Get Get Ready“ má slyšitelné potíže a chvílemi skřehotá jako Brian Johnson, chvílemi jako Udo Dirkschneider, a chvílemi máte strach, aby se nezadávil. To je ale jedno z mála míst, v nichž cítíte, že Baron Prášil heavy metalu stárne. Naproti tomu „Warhorse“, „Stop The War“ či „Go“ jsou výtečné heavymetalové hymny, v nichž jasně slyšíte poctivou klasiku, prostřednictvím Di`Annova hlasu i dotek dávných časů, i dostatek melodických nápadů, což dokáže školit mladší ročníky v tom, jak má správná heavymetalová skladba vypadat.
Nejpřesvědčivější je trojice ve chvíli, kdy přidá trochu epiky, trochu mystična, či špetku komerčního aspektu. To se týká zejména skladby „Here Comes The Night“, jež dokáže vykouzlit až neopakovatelnou atmosféru (v jasném protikladu vůči naivnímu coveru od The Champs „Tequiela“, předělávky od Depeche Mode (!) „Precious“, které Di`Anno a jeho boys dali lákavý pokovený kabátek, aniž by jí ubrali něco z původního ducha. Ač původně zamýšlená jako bonus, je „Precious“ vrcholem alba, které dokáže zdatně konkurovat závěrečná „Going Home“, původně se tvářící jako další motorkářská hymna, ale s každým dalším poslechem je z ní rostoucí mnohavrstvená skladba. Ta má v závěrečných nápěvech obrovský potenciál, z něhož šlo vyždímat ještě více, ale i tak představuje takřka ideální tečku za až nečekaně silným albem.
Dohady, zda je současný Di`Annův počin lepší než letošní sólovka Bruce Dickinsona, jsou zcela mimo mísu, každá z desek je jiná. "Paul Di`Anno`s Warhorse" představuje tradičněji pojatý, stylově heavy metalový materiál, model roku 1983. To je jeho deviza, protože materiál nezní nijak zastarale, má v zádech svěží vítr, a je opatřen dobrým zvukem a výbornými muzikantskými výkony Di`Annovy nové kapely. Jak jeho, tak Dickinsonova nová deska představují dva dobré přírůstky do spletité maidenovské diskografie.
|
