David Gilmour patří k hrstce skutečných hvězd, které jsou stále činné a na jejichž desky se pořád ještě čeká. Čekají na ně fanoušci, čekají na ně i hudební kolegové, protože kromě Jimmyho Page, Keitha Richardse a možná ještě Ritchieho Blackmorea, je Gilmour posledním velkým kytaristou, který začínal v bájných šedesátých letech, stále vydává nové desky a má chuť tvořit. Už jen za to si vyslouží smeknutí klobouku. Když si každou novou desku (nevydává jích mnoho…) poslechnete, máte chuť smeknout pokrývku hlavy podruhé. Gilmour dokáže spolehlivě reaktivovat pocity, které posluchače provázely při posleších nejslavnějších desek Pink Floyd, na nichž se zvuk jeho kytary, jeho styl i specifická melodika staly legendou. Nemůže už nikdy dosáhnout takových výšin jako na „The Dark Side Of The Moon“, „Wish You Were Here“ nebo z pozdější doby „The Division Bell“, ale na velké slevování ze standardů se u pana Gilmoura nehraje.
Na novou desku se čekalo devět let a při vědomí, že Gilmourovi je letos osmasedmdesát, to je hodně dlouhá doba. I proto je téma novinky dané, protože se zabývá stárnutím a vlastní smrtelností, které společně s Gilmourem rozvíjela jeho manželka Poly Samson, ale do celého procesu se zapojily také jejich děti, což vytváří na desce takřka rodinou pohodu, ač s trochou chmur a pocitem blížícího se konce. Veselou hudbu Gilmour nehrál nikdy, takže těžká témata ani na „Luck And Strange“ nemohou překvapit. Přestože do producentského křesla poprvé usedl Charles Andrews, který Gilmourovi pomohl nahlédnout na tvorbu z jiné stránky, je deska typickým gilmourovským dílem. Geny a talent se vymočit nedají a pokud někdo disponuje tak specifickým rukopisem, těžko se ho bude zbavovat, přísloví o starých psech a nových kouscích platí i zde.
Gilmour cílí hlavně na staré fanoušky i na vlastní umělecké vyjádření. Na „Luck And Strange“ umně rozvíjí svůj starý styl, čímž upomene (kromě sólové práce) na album „The Division Bell“, kdy měl Pink Floyd pevně ve svých rukou. Třeba „Sings“ proto zní jako kdyby vypadla z této desky, tvorbu legendární kapely připomene i titulní „Luck And Strange“, která pro fanoušky bude navíc nesmírně cenná proto, že zachycuje jednu z posledních společných prací Gilmoura a klávesisty Ricka Wrighta, natočenou krátce před jeho smrtí v roce 2007. Titulní skladba je po krátké instrumentálce „Black Cat“ takřka ideálním otvírákem, přes pozvolný začátek, v němž si Gilmourova kytara pohrává s Wrightovými klávesami, mohutní, dokud nedosáhne epické šíře, do níž Gilmour sází bluesová sóla a nejtypičtější kytarové melodie.
V dalších skladbách se začne rozlévat uklidňující pocit, „The Piper`s Call“ a „A Single Spark“ disponují hřejivou atmosférou, která dokáže posluchače pohladit, i když jejich nálada nepatří k nejveselejším. Charakter alba svým hlasem změní Gilmourova dcera Romany, která si vzala na starost hlavní zpěv ve skladbě „Between Two Points“ (coververze od The Montgolfier Borthers), z níž vytvořila éterické dílo, v němž hlavní aktér přebírá otěže až v závěrečné části, která přejde do „Dark And Velvet Nights“, nejtvrdší skladby alba. Ta znovu připomene tvorbu Pink Floyd a dokáže vyvolat vzpomínky na slavnou desku „Animals“, aby se v následujících „Sings“ a zejména v závěrečné sedmiminutovce „Shattered“ Gilmour vydal do hloubavějších poloh. První z nich prezentuje ještě zpěvnější motivy, druhá se naopak noří do vlastního umělcova nitra a s těžce nostalgickým pocitem představuje tečku, při které slabším náturám může snadno ukápnout nejedna slza.
S takovými pocity si Gilmour uměl vždy pohrávat dokonale a že z toho nic neztratil, ukazuje tato deska. Pokud by měla být poslední, představuje vlastní smíření s osudem, s tím, co jednou musí nevyhnutelně přijít, ale nabízí i kus poctivé hudby z opravdu staré školy. I proto je škoda, že nebyla podle Gilmourových zvyklostí přece jen o něco delší než obligátních čtyřicet tři minut.
|
