Už se zdálo, že Richie Kotzen sólovou tvorbu zanedbává a soustřeďuje se spíše na The Winery Dogs a spolupráci s kytaristou Iron Maiden Adrianem Smithem. Jenže poté, co se bubeník Mike Portnoy vrátil do Dream Theater, visí nad The Winery Dogs otazník a kolaborace se Smithem vykazovala vždycky známky pouhého bočního projektu. Na řadu přišla znovu sólová dráha, na níž poslední deska (megalomanský projekt „50 For 50“) vyšla už před čtyřmi lety ke Kotzenovým padesátinám. Jenže rychlost ve vydávání alb není důležitá a pro tohoto muzikanta ani žádoucí, má kontě přes dvacet sólovek, takže nějaký oddychový čas by mu prospěl. Ne však proto, že by kvantita byla na úkor kvality, ta je léta stabilní, ale proto, aby nedošlo k jistému vyčerpání.
Richie Kotzen je všestranný umělec a přeskakovat mezi různými styly mu nikdy nedělalo problém. Proto kdysi dokázal do Poison vnést kus sebe a jejich hudbu od základu změnit tak, že deska „Native Tongue“ zní spíše jako jeho vlastní album než jako deska multiplatinové kapely. Podobně fungoval i v Mr. Big, ovšem pravou uměleckou svobodu zažívá pouze na sólové dráze. Když pomineme alba z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy se prezentoval zejména instrumentální dovedností, pravý umělecký rozmach ukázal například na "The Inner Galactic Fusion Experience“, na němž se ponořil do světa jazz fusion, což potvrdil i dvěma alby, vzešlými ze spolupráce s Gregem Howem. To byla další z tváří, která utváří jeho tvorbu, protože s dalšími deskami sklouzl až někam k pop rocku, soulu či klasickému americkému písničkářství. Bylo to mnohem srozumitelnější, poslouchatelnější a komerčně úspěšnější pro jeho příznivce, i pro fanoušky Poison a Mr. Big.
Jenže Richie je chameleon a nikdy nevíte, jak bude další deska znít. Jasným příkladem je novinková „Nomad“, která je jedním z největších oříšků jeho tvorby po roce 2000. I když ji Kotzen otevře tvrdou rockovou „Cheap Slots“, z které jsou cítit podobné vlivy jako z tvorby The Winery Dogs, komplikovanější kompozicí „On The Table“ ukazuje, že deska bude všechno jiné než striktně rocková. Kromě vlivů progresivního rocku se ve finální části ozývají až nečekaně silné vlivy jazzu, které Richie v dalších skladbách prohlubuje. Titěrné kytarové vyhrávky zdobí „These Doors“, jsou ovšem v kontrastu s výraznými melodiemi, které jako kdyby chtěly poukázat na písničkářskou tvář muzikanta. „Insomnia“ se už nesnaží nic skrývat za líbivé melodie a v jednom tyglíku míchá klasickou rockovou hudbu, funky, jazz i soulové cítění, patrné zejména ve zpěvu.
Ještě méně přístupná je titulní „Nomad“, v níž mohou překvapit orientální vlivy a neskrývané ovlivnění jazzem, které Kotzen přiznává i v promo rozhovorech. Když pomineme asi nejlepší věc alba, pisničkářsky uvolněnou „Nihilist“, jede celá druhá polovina desky v silně jazzových kolejích. V těchto věcech se vytrácí Kotzenova přirozená rocková dravost, která je pro většinu jeho alb příznačná. Sáhne k ní částečně v „Escape“, v níž potěší vcelku silný refrén, ovšem už není dominantní. Na jednu stranu dodává nové desce na rozmanitosti, na druhou stranu se vrací k albům („The Inner Galactic Fusion Exprerience“ nebo „Tilt“), které nejsou považovány za vrchol jeho tvorby. To nebude pravděpodobně ani „Nomad“.
Z desky je cítit umělecká svoboda, kterou lze na Kotzenově tvorbě ocenit. S tím ruku v ruce jde jistá roztříštěnost, která také desku symbolizuje. Skalní příznivci amerického kytaristy budou spokojeni a o to jde především. Pro široké masy už Richie desky netočí.
|
