Ne, že bych Wind Rose podezříval, že do jejich hudby promlouvá umělá inteligence, to by italská pětice musela patřit k jejím nejranějším uživatelům (ne-li přímo vynálezcům), ale jak mi připadala podle velmi podobné šablony poskládaná minulá deska „Warfront“, u aktuální novinky „Trollslayer“ mám pocit, že jde o neoddělitelná siamská dvojčata, při jejichž tvorbě by se členové Wind Rose při vymýšlení zadání pro čím dál populárnější technologii asi příliš nenadřeli, jen by setřeli prach, usazený během posledních dvou let (a možná o nějakých pár pátků víc).
Faktem je, že od kapely, jež se cíleně zaměřuje na trpasličí, skřítkovskou a skřetí tématiku, nelze čekat nějaké hlubokomyslné úvahy a do detailu propracovanou neotřelou muziku, tady jde prvoplánově o nekomplikovanou zábavu. Připočtete-li k tomu skutečnost, že zásadní skladbou, která Wind Rose přinesla největší popularitu, je předělávka skladby „Diggy Diggy Hole“ z dílny The Yogscast (zábavní společnost, která produkuje videa, související s videohrami), je o zaměření kapely celkem jasno. Když místo „Diggy Diggy Hole“ vytáhnete z novinky pijáckou halekačku „The Great Feast Underground“, z níž rozjuchanost, vydatně pobryndaná medovinou, sálá nejintenzivněji, můžete si říct, že u Wind Rose vědí, co činí a že pro zástupy trollů, kteří s nimi budou skotačit na festivalech, připravila zase vydatné menu.
Je v podstatě zbytečné zmiňovat, kolik položek aktuální nabídka obsahuje, jelikož vyjma romantického vstupu „Of Ice And Blood“ a finální „No More Sorrow“, jež z akčnějších skladeb jediná má (v kontextu s názvem paradoxně zadumanější, rozmáchlejší a nadýchanější) trochu jinou atmosféru, se jede vytrvale ve velmi přístupném módu, v pompézním, heroicky nabubřelém, skočném a trochu kolovrátkovém energickém víru, na němž kapela nemá potřebu cokoliv měnit, takže písně jsou celkem snadno zaměnitelné. Přesto si troufnu tvrdit, že to fungovat bude. Na živo jasná sranda a výzva ke křepčení, v obýváku po několikátém protočení jasná kocovina. Případné dřívější připodobňování s Ensiferum bere za své, byť hudební základ je možná postaven na podobných ingrediencích, atmosféra, zbavená veškeré vážnosti a serióznosti, je o světelné roky někde jinde. Při poslechu můžete dumat nad tím, jestli Wind Rose budou mít potřebu někdy vykopat jinou jámu, než tu předkopanou od The Yogscast. Tipnul bych si, že ne, protože je tahle cesta vystřelila na turné s Powerwolf a Hammerfall (je v současné době v power metalu s folkovou příchutí možno pomýšlet na vyšší metu?), i když každá další deska bude (tak jako „Trollsalyer“) prakticky jen přihozením dalších stejných písní na už docela slušnou hromadu.
|
