Pravý norský black metal. Sousloví, které znělo na stránkách hudebních periodik tolikrát, až se stalo notně otřepaným a jeho skutečná podstata byla skoro zadupána do země řadou senzacechtivých vykuků, kteří se chtěli přiživit na jeho někdejší skandálnosti. Jenže pak je tu řádka kapela, která se může stylovým označením honosit zcela po právu, ovšem nikterak se nechlubí někdejšími událostmi, ačkoliv u toho třeba jen okrajově byla. Partou, která se může směle řadit do škatulky pravého norského black metalu, je bezesporu čtveřice 1349. Už jen proto, že si do názvu vetkla letopočet, kdy se v Norsku rozšířil mor a zabil dvě třetiny tamní populace. A také proto, že ostřílená parta padesátníků byla u toho, když se na začátku devadesátých letech vařil styl z nejodpornějších ingrediencí, poháněný sebeklamem satanismu a kriminálních činů.
1349 nejsou kapelou, která by se ryzí podstatě black metalu nikdy nezpronevěřila, ale takoví nejsou ani jeho otcové Mayhem. Důležité je, že z avantgardních vod se obě kapely dokázaly vrátit zpět a ačkoliv je jejich dnešní tvorba mnohem předvídatelnější a čitelnější, chtěly, stylová čistota se do jejich hudby vrátila už před několika lety. Pro 1349 byl návrat ke kořenům vítaný, protože nejsilnější jsou při tanci kolem pekelných kotlů nebo tam, kde se pějí hrdinné eposy o neporazitelných Vikinzích. Proto se nemohlo čekat, že by novinka „The Wolf & The King“ byla něčím jiným, než sázkou na absolutní jistotu, která bude útočit na skalní milovníky žánru, jenž má nejlepší léta za sebou. To i 1349, ačkoliv s novinkou se tomuto faktu snaží vzdorovat, seč jim síly stačí.
„Nelíbil se mi směr, kterým se black metal v polovině 90. let ubíral. Začalo to ztrácet vše, co jsem na black metalu měl rád – ponurost, přízračnost, tedy prvotní emoce, které mě na něm uchvátily,“ uvedl zpěvák Ravn a jedním dechem dodal, že novinka 1349 se vrací k základním atributům stylu. Příběh alba z prostředí alchymie, v němž vlk sežere krále, aby jej pak pohltily plameny, ze kterých povstane král nový, jako kdyby plně zapadal do doby úsvitu stylu a s tím koresponduje i hudba. Ta se stejně jako u minulé nahrávky „The Infernal Pathway“ z roku 2019 vrací někam na přelom osmdesátých a devadesátých let. Bez tehdejší otřesné produkce a příšerného zvuku, ale ani modernější háv a soudobá produkce nedokáží zakrýt fakt, že tohle je naprosto staromilská nahrávka. 1349 jsou natolik ostřílení, že z tohoto faktu dokázali udělat velké pozitivum.
Kompoziční zručnost už trochu pokulhává, protože se pracuje pouze s několikrát provařenými surovinami, ale 1349 z nepůvodnosti vybruslí se ctí, když prokáží obrovské nasazení a pořádnou dávku energie, která desku od úvodní „The God Devourer“ žene kupředu. K dobru v „Ash Of Ages“ a „Shadow Point“ přihodí i hrstku thrashových riffů, jež dostávají bubeníka Frosta do ještě vyšších otáček a z „Inner Portal“ udělají až apokalyptickou kakofonii. V obrovském nasazení, které album definuje, kapela nepoleví až do konce alba, ovšem závěrečná „Fatalist“, snad díky tušené zpěvnosti a dramatičnosti, představuje epický vrchol desky. Je rovněž prostorem pro nejzajímavější Frostovy bubenické vyhrávky a Ravnovy rejstříky, v nichž odhaluje nejen klasický black metalový skřehot, ale i rozmáchlejší projev, který podtrhuje velké finále desky.
Mluvit o přelomové desce se nedá, ale mluvit o skvěle zvládnutém řemeslu rozhodně. 1349 ukázali, že mohou být jedním z tahounů skomírající old school black metalové scény a dokáží jí čas od času dát injekci životadárné energie. V daném žánru je jejich novinka letos jednou z nejlepších nahrávek.
|
