Křísit dávno zašlou slávu Sunset Stripu je pořád v módě. Sice méně, než tomu bylo před deseti či patnácti lety, ale přece jen se sem tam najdou kapely či projekty, které se k něčemu takovému odhodlají. Jedním z aspektů slávy glam metalových kapel byla skutečnost, že byly v pravý čas na pravém místě, macho-éra osmdesátých let i striktní politika prezidenta Ronadla Reagana jim přála a uvolněný duch doby prostupoval deskami a vytvářel specifickou atmosféru, kterou dnes napodobit nejde, ať se o to snaží, kdo chce. Dnes je jiná doba a můžete používat stejný lak na vlasy, stejnou rtěnku a oblékat se do stejných hadrů, ale už nemůžete znít jako Poison, Mötley Crüe nebo Warrant v osmdesátých letech. I když Diamond Alice budou chtít přesvědčit o opaku, nemůže se jim to podařit.
Diamond Alice je nový projekt dvou chlápků z Indianapolis, který hlavní tvůrčí mozek, zpěvák a kytarista Scott Michaels, směřuje na přelom osmdesátých a devadesátých let, a pokud jako hlavní inspirační zdroje uvádí Shotgun Messiah, Spread Eagle, Dangerous Toys, Skid Row nebo Wildside, můžete mu to věřit. Diamond Alice směřují přesně do teritoria těchto formací a posluchače přenášejí zpět v čase do doby, kdy svět už znal debut Guns N`Roses „Appetite For Destruction“, po němž glam metalová scéna odhodila šminky a kašírované barokní hadříky, natáhla kožené bundy a roztrhané džíny, a orientovala se na mnohem práskavější hudbu a image pouličních grázlů. Těmi Diamond Alice nejsou (to už nefrčí), ale stylově jim to docela vychází.
Bezejmenná deska je debutem a proto se na ní dají očekávat nejrůznější dětské nemoci. Těmi Diamond Alice trpí, ale vzhledem k tomu, že jde v podstatě o retro, není výsledek špatný. Kromě slušných instrumentálních výkonů a velmi slušného zpěvu zaujme energie, s jakou dvojice do celé věci jde a která je pro daný hudební styl velice důležitá. Nehraje se na žádnou hráčskou ekvilibristiku a krkolomná sóla, hlavním cílem je výsledný efekt, který potřebný tlak nepostrádá. Velkou devizu má kapela ve zpěvu Michaelse, který je pro styl takřka ideálním vokalistou, disponující drzým projevem, nezbytným rozsahem a špetkou osobitosti, neboť nesklouzl ke kopírování manýr Axla Rose, jak bývá v tomto ranku zvykem.
Zásadní problém nenastává ani se skladbami. V úvodní „Get Kissed By The Twist“, se kterou kapela vpadne do desky trochu násilným způsobem, se na stůl vyloží všechny karty a víte naprosto jasně, o co půjde. Dvojice pokračuje dále v tomto duchu a je jedno, zda nasadí houpavou „Undead“ s mírnými vlivy boogie či hitovou „Electric Junkies“, v níž se duch osmdesátých let ozývá nejrazantněji a Michaels do ní zasazuje nejlepší a nejzapamatovatelnější refrén. Ten nepostrádá ani popověji laděná „We Ignite The Night“, která může suplovat povinnou baladu, ke které Diamond Alice ještě nedorostli. Jediným přešlapem je závěrečná nebetyčná trapnost „Happy Endings“, která spojuje nejprovařenější kolotočářskou melodii s roztouženými ženskými vzdechy, což je ošklivá tečka za jinak vcelku sympatickým albem.
Důležité je, co bude dál. Potenciál v Diamond Alice je, ačkoliv čerpá i z toho, že podobná hudba se už moc nehraje. V roce 1990 byly takových kapel stovky a Diamond Alice by mezi ně zapadli. Dnes jejich snažení působí sympaticky a je pravděpodobné, že by to někam dotáhnout mohli.
|
