Už jsme si zvykli, že XIII. století si s vydáváním řadových desek dává pořádně načas. Kapela sice pravidelně zásobuje fanoušky různými kompilacemi a jinými neřadovými nahrávkami, ale na kolekci nových písní jsme museli tentokrát čekat dlouhých osm let. Naštěstí se i tentokrát potvrdilo, že dlouhé čekání za to stálo a formace okolo bratří Štěpánů opět přišla s kvalitním materiálem.
Album „Noc vlků“, jehož titulní stranu zdobí malba frontmana Petra Štěpána, přináší čerstvou porci temné atmosféry, valivých riffů a krásných melodií. Po hudební stránce kapela pokračuje v tom, co jsme od ní v novém tisíciletí zvyklí slýchat. Překvapí texty. Petr Štěpán v několika skladbách opustil tradiční model alegorických textů s mystickou tématikou a lyrickou náplň písní značně zjednodušil a zpřístupnil širšímu publiku. Jeho texty jsou nečekaně přímočaré a hlavně brutálně osobní. Možná za to mohl dvoudílný dokumentární film Světec z pekla, který byl o něm natočen, a který brány Petrova soukromí otevřel dokořán nebo frontman Třináctky dospěl do věku, kdy má potřebu rekapitulovat svůj dosavadní život. Těžko říct, ale ať už bylo impulzem pro tuto změnu cokoliv, náladu desky to výrazně ovlivnilo. Nové album v důsledku toho působí jako osobní zpověď Petra Štěpána.
K nejpovedenějším okamžikům alba patří dvojice songů „Ze stromů listí už padá“ a „Smrtihlav“. Obě mají v sobě typické prvky XIII. století a obě zdobí temně valivý kytarový riff v duchu raných Black Sabbath (kořeny Třináctky vždy ležely v punku a gotickém rocku, nikoliv v těžkém kovu, ale tady se asociaci s průkopníky doom metalu nelze ubránit). Černým koněm alba je skladba „Alchymistův dům“ s nesmírně chytlavou melodií. Samostatnou kapitolu píše závěrečná píseň (outro nepočítaje) „Můj bratře můj“. Poloakustická záležitost s velmi osobním textem se ihned po vydání alba stala obrovským hitem, který při koncertech sklízí nemalé ovace. Nová tvář v kapele Andrea Kožená se blýskla hrou na klavír v baladě „Černá kočka“. Nejvíce kapela odbočí ze svého stylu ve folkové „Golgotě“. Přestože se jedná o skladbu, která by se s trochou nadsázky neztratila ani v repertoáru bratří Nedvědů, na album skvěle pasuje a nepůsobí rušivě. Slabší chvilku si jihlavská čtveřice vybrala v titulním songu, působícím trochu nevýrazně. Průměrný dojem zanechá také nejtemnější a nejdelší položka desky „Pán havranů“.
Na desáté řadovce kapela předvedla, že stále umí psát kvalitní písně a přestože má na krku více než tři křížky, dokáže stále překvapovat. Příznivci gothic rockerů z Vysočiny novinkou zklamaní nebudou, protože obsahuje vše, co vždy dělalo hudbu Třináctky jedinečnou.
|
