Trnová koruna omotaná kolem zeměkoule v kombinaci s názvem kapely by mohla být dobrou nápovědou pro to, jakým směrem se ubírá lyrická stránka amerických heavíků Saint, pokud jste během posledních čtyř dekád dokázali minout jejich již dvanáct vydaných alb (pamětníci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by mohli pamatovat kořeny téhle party v Power Faith a následně v The Gentles, které z aktuální sestavy zažil jen basák Richard Lynch). S ohledem na to, jak dlouho Saint fungují (byť obligátní pauza neminula ani je), je celkem obdivuhodné, že v kapele nevládl větší personální průvan, nemluvě o tom, že z jedenácti změn v sestavě se jich sedm týkalo bubenického postu. Nejdůležitější změnou byl odchod křiklouna Joshe Kramera v roce 2012, kterého na šest let nahradil Brian Phyll Miller. Tuhle ránu se plně zacelit podařilo až před šesti lety příchodem Davea Nelsona, s nímž kapela vydává třetí album. A obligátní „do třetice všeho dobrého“ v kontextu s albem „Immortalizer“ platí dokonale, dokonce by se dalo říct „do třetice to nejlepší“.
Vzhledem k tomu, že se staří psi Saint drží klasického robustního heavy metalu a nevymýšlí žádné novoty, důvody jsou nabíledni – dobré melodie, solidní nápady, potemnělá nálada, hřmotný výraz, výborné kytary, přesvědčivý zpěv, čehož důsledkem jsou skladby, které si jednoduše (jako jednotlivosti i jako celek) snadno zapamatujete. A i když deska nenabídne v podstatě žádnou úlevu z hodně nátlakové nálady (občasná jemnější kontrastní vyhrávka nikdy radikálně nezmění hutnou atmosféru), je hudba Saint natolik rozmanitá, aby o ždibec víc než třičtvrtě hodina v jejich společnosti neztratila tah, snad jen houževnatá, uštěkaná a v kontextu alba nepříliš melodicky sjízdná „Blood Of God“ úplně nezapadá.
Důležitým pilířem hudby Saint je schopnost kompozice dobře vypointovat. V nejsilnějších momentech Saint možná nahlíželi pod pokličku Jona Olivy a Crisse Cafferyho. Rozseknout, jestli na „Immortalizer“ víc chutná pikantní koření z kuchyně Savatage nebo štiplavé od Dr. Butcher není tak zásadní, nicméně ve všech třech vrcholných položkách – rozvážně začínající a následně asi nejvíc naléhavá a ponurá „My Cemetary“, sympaticky rozjasněná finálním klávesami, skočně pulsující „The Loyal“ s výbornou kytarou a melodickým nápěvem, a finální energií natlakované drama „Salt In The Wound“, je použito natolik dovedně, aby parádně dochutilo předložené menu a přitom nezničilo vlastní tvář Saint.
To, že je formována i vlivem od Judas Priest, Armored Saint, či Kamelot není na škodu. Kdysi prý v souvislosti se Saint padla přezdívka křesťanští Judas Priest. Nedokážu říct, jestli to v původním významu mělo znít hanlivě nebo pozitivně. Za mě by byla na místě druhá varianta, protože přirovnání k britským kolegům sedí a s „Immortalizer“ si Saint na konto zapsali jednu z nejsilnějších položek vlastní diskografie.
|
