Situace, v jaké se Powerflo nachází, je zcela odlišná než ta, v níž byli v době vydání senzačního debutu z roku 2017. Je s podivem, že se vůbec vrací, protože před sedmi lety působila jako ventil pro kytaristu Billyho Graziadeie, který ještě neměl rozjetý projekt Billybio a jeho domovští Biohazard byli u ledu. Bez angažmá byl také exbasista Fear Factory Christian Olde Wolbers, a ani rapoví Cypress Hill, k nimž patří zpěvák Senen Reynes (známější jako Sen Dog), neoplývali překotnou aktivitou, či spíše nedělali vlbec nic. Teď je všechno jinak a Powerflo byli odsunuti do pozice vedlejšího projektu, protože Biohazard slaví velký comeback, Cypress Hill před dvěma lety vydali novou desku a Wolbers se uhnízdil u kultovních thrasherů Vio-lence. Tím se vysvětluje, proč druhá Powerflo deska přichází až po takové době.
Powerflo měli v roce 2017 našlápnuto stát se vůdčí partou rap metalové scény, Body Count už působili okoukaným dojmem a projekt členů Rage Against The Machine, Prophets Of Rage, krutě zklamal. Jenže po turné s P.O.D. a následně s Prong přišlo podivné mlčení, které umocnil covid a fanoušci se s touto partou pomalu loučili. Proto je vydání novinky „Gorilla Warfare“ veliké překvapení. Ovšem pouze do té míry, že se nečekalo, že deska vyjde. Po stránce obsahové jde o nahrávku nesoucí se plně v intencích debutu, jež se nesnaží překročit hranice mantinelů, které jsou pro rap metal pevně stanoveny od devadesátých let, kdy se styl hřál na výsluní zájmu. Dnes je zpět v undergroundu, protože se současným rapem, odpudivou bezpohlavní muzikou, která bourá hitparády, nemá vůbec nic společného. Je to slyšet i na této desce. Ta je tvrdá, rebelská a má jasný ksicht. A když Sen Dog začne chrlit své fucky, je to sakra uvěřitelné, ne jako když Viktor Sheen ublíženě drmolí, že je všechno v p**i.
Přesto „Gorilla Warfare“ nedokáže uchvátit tak, jako se to povedlo debutu, tak skvělou věc jako byla „My M.O.“ se dodat nepodařilo. Ovšem z konstatování, že je nahrávka bez zásadnější vrcholů, či hitů, Powerflo dokáží udělat přednost. Díky tomu se novinka může chlubit skutečností, že se jedná o velmi vyrovnanou kolekci. Rána jako pěstí do ksichtu působí úvodní „I`m A Killer“, v níž úvodní chřestění elektroniky vystřídají hladové riffy, sekané po vzoru Downset, kde je doma druhý kytarista Roy Lozano. Temný charakter skladby podtrhnou hororově znějící zvony, do jejichž tónů Sen Dog deklamuje text, čímž upozorňuje na své metalové alter ego.
Jestli se deska něčím odlišuje od debutu, tak je to potlačení punkového a hardcorového výrazu a kladení většího důrazu na metalovou tvrdost. „War Machine“, titulní „Gorilla Warfare“ nebo „Head Strong“ směřují Powerflo někam mezi Sepulturu, dejme tomu z období „Chaos A.D.“, Cavalerův projekt Nailbomb, Slayer a Suicidal Tendencies. Sen Dog ukazuje, že není pouze rapperem, ale mohl by fungovat i v běžné metalové kapele. Úlitbou punkovým a hardcorovým kořenům je „Fuck`Em All Day“, pocta pouličnímu prostředí, z něhož muzikanti se sakra dlouhým rodokmenem vzešli. Proto nepřekvapí ani závěrečná legrácka „Drinkin` Beer And Gettin` Loud“, působící jako vítané odlehčení po tvrdé metalické náloži, která se jen díky výrazným refrénům ani jednou neslije v jednotnou masu.
Po nové desce Body Count je tu s Powerflo další důkaz toho, že zdánlivě nesmyslné křížení dvou odlišných stylů jakými metal a rap jsou, mělo své opodstatnění. Znovu se také ukazuje, že chemie mezi muzikanty je na tak dobré úrovni, že i jejich druhá deska dokáže zastínit některá alba domovských kapel.
|
