To, co ještě před nedávnem vypadalo jako čirá utopie, je skutečností. Linkin Park jsou zpět a dokonce s novou deskou, která si klade za cíl konkurovat nejlepším dílům, ačkoliv je jasné, že vrcholu, jakého dosáhl debut „Hybrid Theory“ a s odřenýma ušima i následující „Meteora“ nemůže být už dosaženo. Nejen proto, že Linkin Park jsou už jinou kapelou. Nemají ve svém středu zesnulého Chestera Benningtona, po jehož sebevraždě se zdálo, že je se vším konec, ale po albech „A Thousand Suns“ nebo „One More Light“ by důkladný návrat k „Hybrid Theory“ byl spíše trapným pokusem o sebeparodii, než čímkoliv smysluplným. Nepsaný ideový vůdce Mike Shinoda si toho je vědom a proto se Linkin Park k nejslavnějším dobám nevrací ani nyní, v situaci, kdy by to pro ně bylo nejpohodlnější. Naštěstí ani nenásledují příklad zoufale nudného posledního alba s Benningtonem „One More Light“.
Comeback bez hlavního hlasu, na jehož obrovské energii a nenapodobitelné barvě kapela postavila svou kariéru, mohl dopadnout všelijak. I zdržování ohlášení spíše nasvědčovalo tomu, že Linkin Park si tímto krokem nejsou jisti, angažmá zpěvačky Emily Armstrong z post-grungeové formace Dead Sara mohlo na fanoušky působit všelijak. Bylo třeba ospravedlnit tento výběr maximálně silným singlem, což se s „The Emptiness Machine“ docela povedlo. Kapela byla zpět, fanoušci Emily přijali za svou a kvitovali návrat k mnohem kytarovějšímu, snad by se dalo říct i původnímu nu-metalovějšímu zvuku. Druhý singl „Heavy Is The Crown“ ukázal, že by mohlo být zaděláno na největší překvapení letošního roku, Linkin Park v něm ukázali formu ještě větší. Jenže očekávaná bomba se nekoná. Oba singly jsou zdaleka nejsilnějšími skladbami celé desky.
Díky nim má novinka „From Zero“ velice silný úvod, kam zapadne i velmi dobrá „Cut The Bridge“, v níž rapově - zpívané přednosti ukáže hlavně Shinoda. Jenže když první tři skladby dozní, následuje rychlý pád, který by při comebackovém kapelu takové velikosti, jako jsou Linkin Park, potkat neměl. Ač „Over Each Other“ ukáže, že Emily byla dobrou volbou, byť Benningtona entuziasmu docílit nemůže, je pouze méně výraznou skladbou, která vedle předchozích věcí působí trochu jako chudý příbuzný. Překvapí, ačkoliv zcela nepřesvědčí, následující „Casualty“, která se po úvodním rozkoukání zvrhne do nečekané crust punkové rubanice, takové, jaká od Linkin Park snad nebyla nikdy ke slyšení. Jestliže se tyhle skladby dají (alespoň s přivřením oka) považovat za dobré a vydařené, s druhou polovinou alba už to tak valné není.
Všední a ve své podstatě velmi konzervativní, tak by se daly nazvat písně, které kapela na desku umístila od příchodu “Overflow“. Posluchač nutně začne ztrácet pozornost a zbytek alba je pouze nerušivá kulisa, kterou nevypne, ale ani jej nijak nenadchne. Snaha doposlouchat půlhodinové dílo začne ochabovat. Konec alba v podobě „Staind“, „IGYEIH“ a závěrečné balady „Good Things Go“ nic nenasvědčuje o někdejší výjimečnosti Linkin Park. Deska se nejpozději s nimi rozplizne do neurčité hmoty, ale naštěstí se tak neděje v takovém rozsahu, jako tomu bylo u minulé nahrávky. Proto po „From Zero“ zůstane „One More Light“ suverénně nejhorší deskou a ošklivou tečkou za érou Chestera Benningtona.
Nová zpěvačka a nové album představují novou naději. Linkin Park to vzali za dobrý konec, ačkoliv po obsahové stránce nový materiál kulhává. Je spíše důkazem o tom, že kapela přestála vlastní smrt a stále chce ještě něco říct. V současnosti by to mohlo stačit, ovšem do budoucna to chce zabrat trochu víc.
|
