Pro rockového muzikanta, který byl bytostně srostlý s losangeleskou scénou osmdesátých let a v téže době slavil i největší úspěchy, nebyl horší rok než pětadevadesátý. Předchozích pár let takový hudebník dostával po hubě nejen od vydavatelství a médií, ale i od bývalých fanoušků třeba za to, že kdysi nosil natupírované vlasy, ale rok 1995 byl zlomovým, neboť většinou upadl do nezájmu širší veřejnosti. Scéna se zmítala jako v horečce, grunge stále ještě vládl světem, přiživován senzacechtivými médií, která se předháněla, kdo přinese nejneuvěřitelnější historku o skonu Kurta Cobaina a staré pořádky jako kdyby patřily do zakázaných knih. Zle se vedlo kdysi velmi úspěšným Mötley Crüe či Poison, a Guns N`Roses radši požrali sami sebe. Ještě hůř se vedlo kapelám druhého šiku, které na konci osmdesátých let zazářily, aby je pak převálcovala šeď ze Seattlu. Great White patřili mezi ně.
Poloakustické album „Sail Away“ zoufale propadlo a hledaly se cesty kudy dál a zda vůbec pokračovat. Jako blesk z čistého nebe přišla vydavatelská společnost Victor z Japonska, kde se ještě žilo v jiné dimenzi, s nabídkou pro Jacka Russella na natočení sólového alba. Ten pro natáčení oslovil kytaristu Matthewa Johnsona, ale i nepostradatelného, ač málo viditelného člena Great White Michaela Lardieho, a jelikož i v domovské kapele se pomalu už začínaly hýbat ledy, pracovalo se souběžně i na sólovce, která dostala jméno „Shelter Me“. „Po všech letech jsem potřeboval zkusit něco nového. Tvorba tohoto alba byla součástí mého letitého snu,“ zdůvodňoval Jack vydání „Shelter“, ačkoliv podle autorství jednotlivých skladeb by album mohlo být i sólovkou pro Matthewa Johnsona.
Čím se „Shelter Me“ liší od alb Great White? Zejména rockovějším pojetím, Russell ani Johnson s Lardiem nebyli takoví bleusmani jako Mark Kendall, proto je deska přímočařejší a nelze na ní najít tak extatickou bluesovou nirvánu jako byla „House Of Broken Love“ nebo „Old Rose Motel“. Bluesová složka úplně nezmizela, což dokládá „The Fault`s All Mine“, „You`ll Lose A Good Thing“ nebo „Long Way To Go“, ale přece jen jsou skladby pojaté trochu jinak, než by k nim přistoupil Kendall. Ač se jim Jack snaží vtisknout pečeť Great White, Johnson je i přes své kvality odlišný hráč než Kendall. K dobru mu lze připsat, že se Marka nesnaží napodobovat a skladbám dává vlastní tvář. Jasně je to slyšet i v adaptaci beatlesovské „Hey Bulldog“, v níž volí zcela svojský přístup, který skladbě velice prospívá.
Středobodem alba je Jackův hlas, jeho majitel byl ještě na vrcholu sil a intenzita poslechového prožitku se rovná jeho nejúspěšnějším chvilkám z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Že je Jack stále plný energie, dokládají tvrdší věci, titulní „Shelter Me“, skvělá „24/7“, či překvapivě odlehčená „Shine On“, která jako kdyby předznamenávala budoucí směřování Great White na takřka písničkářském albu „Can`t Get There From Here“. Výraznou složkou jsou i balady, nejvíce pozornosti strhává na sebe strhává druhdy slavná „Save You Love“, která i přes drobné aranžerské změny nepostrádá původní atmosféru. Výtečná je také závěrečná „When I Look Into Your Eyes“, v níž Jackův hlas kouzlí na pozadí souhry kytar, klavíru a symfonického křoví. A do třetice velmi výraznou baladou je i trochu potemnělá „Leave Me Alone“, ukazující skladatelský talent Matthewa Johnsona.
Je obrovská škoda, že deska zapadla už v době vydání. V Americe a Evropě se prodávala pouze formou předražených japonských exportů a japonský (navíc částečný) úspěch nemohl vyrovnat pachuť, která zbylo po celém podniku, který slyšelo jen velmi málo fanoušků Kvalitativně album, které vyšlo prakticky nastejno s deskou „Let It Rock“ od Great White, srovnatelné s čímkoliv od Jackovy domovské formace. Ukázalo, že si Russell umí poradit bez Kendalla v době, kdy jejich přátelství začínalo skřípat. „Shelter Me“ ale byla pouze kratičká kapitola, která měla dostat pokračování až o několik let později.
Jack byl v době vydání zase pevnou součástí Great White, ovšem ani kapela neměla mít na růžích příliš ustláno. „Let It Rock“, stejně jako „Shelter Me“, naprosto zapadlo a proto epizoda, která obě desky spojuje pupeční šňůrou, není v historii kapely citována s přílišnou vervou. O to více možná láká k prozkoumání ty, kteří s ní dosud neměli co do činění.
|
