Každé nové album amerického gangu Body Count můžeme považovat za jakýsi barometr, který informuje o sociálním stavu světa. Agresivní kritikou naplněné texty sytily stejnojmenný debut z roku 1992 i všechny další studiovky. A protože se společnost po lidské stránce zase nikam neposunula, bylo plno materiálu i na aktuální desku, která atmosféru nenávisti indikuje už titulem "Merciless" a přebalovým art-motivem, na němž se role nemilosrdného exekutora ujal samotný Ice-T.
Filozofie Body Count ve stylu "na hrubý pytel hrubá záplata" je copyrightem a především uměleckou licencí, u níž lze terapeuticky vybít nastřádanou nasranost (ať už je její původ jakýkoli). V případě hudby americké smečky tak lze učinit především hopsáním, které bude nejčastější reakcí na rytmické proudy nové desky. Zkrátka ale nepřijdou ani metalisté, pro které kmetský OG spolek přichystal řadu atraktivních riffů, např. ve stopě "Psychopath", jež je nasáklá Slayerem jako alkoholik špiritusem.
Muzika Body Count stojí na výbušné energii a častých změnách temp. V této souvislosti není od věci zmínit, že kmenovým borcům je už hodně přes šedesát, boss Ice-T oslaví v únoru 67 let. Na jeho hlasu ale nespočinula jediná vráska, naléhavost projevu má neměnné grády a charisma by frontman Bdy Count mohl rozdávat po kilech. Podobná stálost vězí i v hudebním projevu kapely, takže se můžeme vsadit, že některé "nové" motivy už jsme někdy v minulosti slyšeli, což s ohledem na úzký subžánrový profil, který rap metal nabízí, není nic zvláštního. Horší je to pouze v případech, kdy se autoři moc nesnaží a místo refrénu dosadí suché vyřvávání titulu songu ("Merciless", "Psychopath", "World War").
Naštěstí Body Count už dávno našli způsob, jak zkoprnělé kompoziční textury osvěžit. Zvou si na alba hosty, jejichž naturelu inkriminovanou skladbu vždy trochu přizpůsobí. Pokud v seznamu aktuální placky čteme jméno Corpsegrinder, je jasné, že stopa "The Purge" bude čpět death metalovou brutalitou. David Gilmour vložil kytarová sóla do lahůdkové předělávky své vlastní písně "Comfortably Numb", a Max Cavalera rozpoutal v "Drug Lords" uřvaný hardcorový mayhem. Hostů je na albu ještě víc, a tato pestrost je určitě k dobru věci.
Mně osobně ale paradoxně nejvíc sedly kusy, ve kterých nikdo zvenčí nefiguruje. (Anti)politická "Fuck What You Heard" zalézá pod kůži díky úderné stavbě, podmanivým samplům a bezmála hypnoticky strukturovanému refrénu. "Mic Contract" staví na intenzivní hře bicích a tradičních rapových breacích, což má dohromady sílu, která by převrátila na střechu padesát policejních antonů. Lví podíl na povedeném vyznění nového alba Body Count má zvuk, o nějž se postaral dlouholetý spolupracovník kapely Will Putney, jenž také vypomohl s řadou kytarových partů. Zdatnému studiovému technikovi se podařilo dokonale namíchat především rytmickou sekci, baskytara pekelně duní a virbl s kopákem znějí metalově agresivně i funky hravě, zkrátka neodolatelně. Novinka "Merciless" si nestoupne na první místo studiových desek Body Count, svůj úkol, tedy aktualizovat kritiku neutěšeného světa, a k tomu přidat pár koncertních tutovek, ale plní spolehlivě.
|
