Můžeš utíkat před smutkem jako já, stejně si tě najde…
Emoce vždy hrály v hudbě To/Die/For velmi důležitou roli. Není tomu jinak ani na pátém albu s geniálním názvem „Wounds Wide Open“, nicméně dáme-li na hromadu všechny desky, které parta Japeho Perätala vytvořila v nejplodnějších první sedmi letech svojí existence, je záhy jasné, že „Wounds Wide Open“ se z dosavadní řady trochu vymyká. Melodika a Japeho nezaměnitelný hlas zůstává, ale klávesy, které byly doposud zásadním nositelem dějem, jsou trochu zatlačeny do pozadí, víc prostoru a významu dostala kytara, došlo i na netradičně pojatý jin-jangový dialog se ženským hlasem a díky velmi čistému a přehlednému zvuku vyniknou i hračičkovské aranže.
Úvodní piánově povídavé „Intro - Sorrow“ je parádní způsob, jak zcela minimalistickým způsobem dosáhnout velmi tísnivého pocitu, po němž následující živá a až novogoticky nadýchaná „Wicked Circle“ s typicky kovovým hlasem, příjemným ženským vokálem, netradičně výraznými kytarami, tanečním rytmem, bohatým dějem a parádní gradací do chytlavého refrénu působí jako dokonalá rozbuška. Nasládlým popem zjemněná „Guilt Ridden State“ nabídne v refrénu velmi podmanivý melodický motiv, na němž se nezanedbatelným způsobem podílí sbory a klávesová jemnost udržuje napětí ve slokách. Z trochu vlažnějšího (nic hrozného) středu alba vyčnívá skladba „Scar Diary“ s hrubším výrazem a do nezvyklého symfonického chaosu zvrhnutým závěrem, a na poměry kapely nezvykle barevná „New Heaven“. Na finále si To/Die/For připravili velmi silný kalibr. Akční adrenalinovka „Liquid Lies“ postavená na strhujícím kontrastu křehkého hlasu Katji Vauhkonen a vyhroceného Japeho, svébytná předělávka hitu Ozzyho Osbourna „I Just Want You“ a závěrečná melodická řeka „Sorrow Remains“ s kytarou, která podtrhne fakt, že na tomto albu tento nástroj nehraje tradiční splavnou hru, ale má potřebu být spolu se zpěvem hlavním hybatelem děje, jsou parádním důkazem silné formy kapely.
Tvrdit, že To/Die/For nastoupili novou cestu, bylo předčasné. „Wounds Wide Open“ naznačilo, že by finští smutnilové mohli začít shazovat okovy dosud velmi konzistentního výrazu, a vzhledem k tomu, jak si pátém albu většina věcí ideálně sedla, byl to velký příslib. Když se po téměř obligátních dvou letech od vydání poslední desky objevila skladba „Kissing The Flames“ mohli fanoušci doufat, že se blíží nový materiál, navzdory tomu, že odstartovala další vlna personálních změn. Jenže v roce následujícím To/Die/For vstoupili do podobné řeky jako v roce 2003, jen s tím rozdílem, že tentokrát u toho kapela ohlásila oficiální rozpad. Tento stav nevydržel příliš dlouho, Jape ještě v témže roce svolal znovu To/Die/For dohromady, jenže slepit sestavu, která by se mohla pustit do dalšího albového dobrodružství, nešlo zjevně jen tak na povel...
|
