Dny za mřížemi se vlekly a konec jedenadvacetiletého trestu, který Vargovi vyměřil norský soud, byl v nedohlednu. Mírné zpestření poskytl převoz z věznice v Bergenu do Tunsbergu, ovšem jinak bylo vše prodchnuté naprostou všedností. Vikernes začal ještě více inklinovat k nacistické ideologii a z vězení založil skupinu Norská pohanská fronta, která se na druhé straně mříží rekrutovala z jeho nejvěrnějších příznivců a měla patřit do mezinárodní Pangermánské pohanské fronty (Allgermanische Heidnische Front). Ta se od něho distancovala a i Vikernes poskytl několik protichůdných výpovědí, nejprve se pasoval na vůdce organizace, ale posléze tvrdil, že žádný spolek nikdy nezakládal. "Nikdy jsem nezaložil ani jsem nebyl členem takových organizací. Jedinou organizací, jejímž jsem členem, je Riksmålsforbundet, tedy Společnost pro zachování tradiční standardní norštiny," zmínil Varg. Faktem je, že jeho názory i fotografie používalo několik nacistických samizdatů.
Do věci se vložila Vikernesova matka Lene Bore, která dala sto tisíc švédských korun neonacistické skupině Einsatzgruppe, protože ta plánovala Vargovi pomoci s útěkem z vězení. K ničemu takovému nedošlo a Lene byla zatčena. Při výslechu se hájila tím, že za tyto peníze chtěla synovi poskytnout ochranu poté, co jej spoluvězni seřezali a zlomili mu čelist. Jestli k něčemu takovému došlo, je ve hvězdách. Faktem zůstává, že Vikernes přijal novou image, stal se z něho takřka skinhead, nosil pásek s insigniemi SS a byl na fotografii zachycen při hajlování. Tím ztratil řadu příznivců, kteří dokázali přenést přes srdce vraždu Euronyma, ovšem s jeho novou rolí, která neměla s black metalem nic společného, se nesmířili. Varg v té době s black metalem skončil. Sice nuceně, protože ve vězení mu byl odepřen přístup ke kytaře nebo bicím, ale začal tvořit alba zcela jiným stylem.
Na "Dauði Baldrs" si vyzkoušel, jak moc velké hloubky dokáže dosáhnout pouze za použití syntezátoru a z black metalu a temného ambientu se začal orientovat spíše na středověkou hudbu, přičemž výsledkem byla deska sice působivá, ale poněkud nedotažená, jako kdyby se Varg s novým vyjadřovacím jazykem teprve seznamoval. Deska ve světě zaznamenala velmi slušný ohlas, protože vyšla v době, kdy scéna hltala historky ze sklepa obchodu Helvete, příběhy o vypalování kostelů a vražda Euronyma nebyla stále zcela uzavřenou záležitostí. Přestože věznice v Tunsbergu byla k Vargovým hudebním aktivitám striktnější než káznice v Bergenu, dostal pouhý týden na natočení další desky. Takový časový tlak ovšem nejde ruku v ruce s tvůrčím procesem.
Na tomto příkladu se ukázalo, že oč je Varg kontroverznější postava s leckdy nepochopitelným chováním či myšlenkami, o to talentovanější je hudebník. Připravil koncept "Hliðskjálf", pojmenovaný podle trůnu pohanského boha Odina, čímž po stránce filozofické nezměnil téma předchozího alba, ale hudebně se vydal trochu jiným směrem. Jestliže na "Dauði Baldrs" hrála prim středověká hudba, která využívala prvky dark ambientu, "Hliðskjálf" je mnohem sofistikovanějším dílem, které by mohlo sloužit jako soundtrack k nenatočenému filmovému trháku z dob vikingského dobývání nebo jako hluboké, temné dílo, které posloucháte se zatajeným dechem. Varg zde dosáhl svého druhého a zcela nečekaného vrcholu.
Deska na pouze třiatřicetiminutové ploše předkládá pestrou paletu všemožných motivů, zvuků a melodií, které Varg spojuje do dech beroucího tvaru, přičemž zcela hmatatelně cítíte přítomnost severských bohů. Úvodní nádhera "Tuistos Herz" rozehraje čarokrásnou hru, nástup působí mrazivým dojmem, z něhož začnou rozkvétat působivé melodie, jež jako by chtěly odhodit příznačnou temnou a vylétnout vstříc nekonečnému světlu. "Der Tod Wuotans" majestátně navazuje na "Dauði Baldrs", ale rozpíná křídla až tam, kde minulé album mělo své limity. "Ansuzgardaraiwo" se vrací k úvodní "Tuistos Herz", ale její majestátní atmosféru stahuje do pekelných plamenů a rozpoutává největší inferno na albu. S trochou fantazie znovu slyšíte typické Vargovy postupy z prvních dvou (black metalových) alb Burzum, ačkoliv vyznění je zcela jiné. Postupem se původní rozmáchlý koncept stává minimalističtější, o čemž svědčí dvojice „Frijos Einsames Trauern“ a „Frijos Goldene Tranen“, v nichž klávesové tóny perlí jako kapičky deště a Varg se skoro dotýká hájemství meditační hudby. Závěrečná „Der Weinende Hadnur“ je jakousi dětskou zvonkohrou, která ledacos napovídá o pestré škále vyjadřovacích prvků.
Bez finální zásahu Pyttena (s Vargem spolupracoval na obou vězeňských albech), by "Hliðskjálf" nebylo tak působivým dílem a jasným vyvrcholením krátké epizody Vikernesova vězeňské hudební tvorby. Koncept Burzum se pro tu chvíli vyčerpal a jeho hlavní mozek v několika vzkazech zpoza mříží tvrdil, že hudba je pro něho přežitý rámec. Chtěl psát knihy a vydával prohlášení, která potvrzovala jeho příklon ke krajní pravici a antisemitismu.
|
