Vypadá to, že Mark Tremonti je v současné době na roztrhání. Jeho nejslavnější formace, grunegoví Creed, má na letošek naplánované mnoha zastávkové americké turné, které má korunovat správnost comebacku z roku 2023. Jeho druhá kapela, hardrockoví Alter Bridge, by podle propočtů o úzkostlivě dodržovaných tříletých pauzách měla letos přijít s novým albem, s nímž, ač jej zatím nikdo neohlásil, se prostě počítá. A do tohoto kytarista vydává další desku pod svým jménem, kterou bude jistě chtít podpořit živě. Na jednoho člověka je toho až až, ovšem Tremonti nikdy nestál se založenýma rukama, jeho třicetiletá kariéra je lemována řadou desek a poctivou prací. To z něho udělalo v post-grungeových kruzích kytarového hrdinu, kterého uznává široká veřejnost, ačkoliv pořád stojí až v druhém šiku za největšími jmény rockové historie.
Tremonti ukazuje, jak se má tvořit moderní hard rock s patřičným alternativním nádechem, který symbolizuje tvorba Alter Bridge a částečně i Creed, jimž vždy chyběla pachuť sebedestruktivity, kterou měla Nirvana nebo Alice In Chains. Tremonti (i jeho eponymní kapela) je zástupce kytarové hudby nového milénia a proto je jeho tvorba vnímána pozitivněji ve Spojených státech než ve značně konzervativní Evropě, která si stále pečlivě hlídá britské dědictví Led Zeppelin, Black Sabbath či Deep Purple. Tremonti sice tyto veličiny uznává, ale tvoří jinak. Hvězdné chvilky zažil s Creed a dnes si nosné nápady nechává hlavně pro Alter Bridge, kteří však nemohou překonat milník „Fortress“ a na posledních deskách odvádějí spíše rutinní práci. To samé se odehrává na počinech kapely Tremonti. Žádná z dosavadních desek nebyla velkým dílem, ale pouze skvěle odehranou a výborně zprodukovanou moderní hudbou, která je tvořena podle soudobých pravidel a exhumuje všechny důležité rockové styly, které ovládaly za posledních čtyřicet let Ameriku. To je všechno, výjimečnost žádná.
Čekat, že by to novinka „The End Will Show Us How“ (která je šestá v pořadí) mohla změnit, by bylo bláhové. Tremonti se obklopil fanoušky, kterým vyhovuje to, co tvoří, a pro ně dělá hudbu. U toho ambice projektu končí. Kytarista není žádný výjimečný skladatel, nápady, které kdysi dokázal vypotit, jsou zakleté v minulosti, a dnes se pohybujeme pouze v průměrné zóně, což je problém jeho nahrávek, ale i posledních desek Alter Bridge, které se nedokáží vyrovnat prvním třem albům. I na novince Tremonti tvoří podle šablonek, do nichž kdysi hudbu napasoval a znovu se nedočkáte žádného velkého hitu, ale pouze obstojné kolekce dvanácti skladeb, které kytarista roztáhl na zbytečně dlouhou hodinovou plochu, což je při jeho skladatelské formě příliš.
Navnadit nedokáže úvodní „The Mother, The Earth And I“, která má líné tempo, a i když se Tremonti snaží zahušťovat skladbu sabbathovskými kytarami, míjí se záměr účinkem. Lépe působí až panterovský groove ve „One More Time“, či řádně zmučený grungeový riff v „Just Too Much“, ovšem nejlepším kouskem úvodu desky je hromová „Nails“. Ačkoliv jí chybí nosný a úderný refrén, má charisma a dokáže navodit představu o dobré desce. Tu dokáže posílit i baladická titulní věc, která má naštěstí daleko k Nickelback a podobným partám, takže dokáže připsat další plusový bod pro Tremontiho. Z dalších věcí ještě lze jmenovat slušnou „The Bottom“ a zběsilou „Live In Fear“, která dokáže lehce vybočit z okolní šedi desky. Té příliš neprospívá producent Michael Baskette, který jí míchá podle současných pravidel, ovšem pohřbívá na ní (jak to u nových nahrávek bývá) jakoukoliv osobitost v univerzálním soundu, kterým může disponovat jakákoliv kapela.
Tremonti dokáže strhnout pozornost zejména jako kytarista, přestože zpěvák je obstojný, ale barva jeho hlasu je spíše tuctová. Sóla i riffy jsou ozdobou alba a také důkazem, proč je Tremonti uznávaný muzikant. Po stránce kompoziční se však jedná docela o nudu.
|
