Kolem Vargova hrdla se zase začala stahovat policejní smyčka. Koncem července 2011 Norskem otřásl teroristický útok Anderse Breivika, který mířil na členy vlády a na letní tábor socialistické mládeže na ostrově Utøya. Problém byl v tom, že krátce před činem vrah rozeslal manifest několika osobám a jednou z nich byl i Varg Vikernes. Norským úřadům okamžitě zasvítila červená kontrolka a rázem byl muzikant veřejným nepřítelem číslo dva, poté, co Breivik při výslechu uvedl, že chtěl docílit vzniku nové nacistické strany v Norsku, v jejímž čele by stanul Vikernes. Varg na svůj blog napsal příspěvek, v němž sice chválil Breivikovu filozofii, ale jeho čin odsoudil a uvedl, že má podezření, že Breivik provedl teroristický útok jako součást židovského spiknutí. Vraha označil za křesťanského ztroskotance, která má na rukou krev nevinných Norů.
Stranou událostí, které neotřásly pouze Norskem, ale i Evropou, a unijní politické špičky je vyhodnotily jako útok na celoevropské hodnoty, začal Varg připravovat další album, které mělo být poslední spoluprací s jeho druhým hudebním rozměrem, Pyttenem, jemuž bylo přes šedesát a pomalu se chystal do důchodu. Vargovi ještě nebylo ani čtyřicet a měl pořád velkou chuť sdělit světu své myšlenky skrze hudbu. Deska „Umskiptar“, kterou vytvořil v září roku 2012 v bergenské Grieghallen, představuje trochu odlišný směr, kterým se tvorba Burzum začala ubírat. Nitky, které k „Umskiptar“ vedly, mají kořeny na počátku devadesátých let, konkrétně u alba „Det som engang var“, slyšitelnější byly na „Fallen“, ale na „Umskiptar“ se posedlost tvorbou Bathory projevuje v plné kráse. Jako kdyby Varg cílil někam mezi kultovní Quorthonova díla „Blood Fire Death“ a „Hammerheart“, ačkoliv nezapomíná na vlastní osobitost, protože desce vedle vikinských motivů dominuje zcela specifický zvuk jeho kytary.
Varg částečně rezignoval na uměle zmršený zvuk, ačkoliv ani „Umskiptar“ nemůže splňovat standard moderních desek (Vikernes se označuje za absolutního antimodernistu), ale ze všech post vězeňských alb je „Umskiptar“ nejpřístupnější kus. Varg na něm volí ve většině případů čistý hlas, i s vědomím, že není žádný velký zpěvák, ale to přispívá k autenticitě a docílení atmosféry, která má evokovat hrdinské eposy z dávných dob. K tomu Vikernes využívá texty z nejznámější básně z „Prózy Edda“, což je učebnice staré norštiny z počátku 13. století, napsaná na Islandu. Dílo „Völuspá“ se proplétá více než hodinovým albem a při znalosti textů dává Vargově hudbě nový rozměr. Na „Umskiptar“ díky zpracování středověkého díla dosáhl Varg největší textové hloubky, zasazené do zaprášených riffů jeho kytary.
Hudební stránce trochu škodí příliš dlouhá stopáž nahrávky, protože pro šestašedesát minut Vikernes nemá až tak nosné nápady, ale pokud se vám podaří proniknout přes tvrdou slupku díla a desku se naučíte poslouchat za vhodné konstelace, dojem dokáže udělat velký. Obsahuje slabší místa, od sedmiminutové „Galgvidr“ začne trochu nudit, aby desetiminutová „Gullaldr“, která je spíše Vargovým vyprávěním, už byla určena pouze skalním fanouškům, ale komplexní výsledek je dostatečně silný na to, aby mohl po propuštění z káznice být společně s „Belus“ nejlepším materiálem. Velkou devizou desky je první polovina, v níž se Vikernes dotýká svých nejlepších chvil, s vědomím toho, že doby „Hvis lyset tar oss“ či „Filosofem“ jsou nenávratně pryč.
Minutová „Blodstokkinn“ připraví půdu pro vstup do děje a, „Joln“ působí jako mohutné nadechnutí, aby „Alfadanz“ mohla rozehrát úchvatné divadlo emocí a starých vikinských ság, Varg střídá typičtější, hrdelní projev a čistý hlas, přičemž kytary krásně proplouvají minutami jako bárka na rozbouřeném moři. Tvrdší tvář desky představí „Hit helga tre“, opatřená čarokrásnými kytarovými vyhrávkami a hypnotizujícím Vargovým mluvozpěvem. Posluchačsky nejpřívětivější (pokud se o něčem takovém v souvislosti s Burzum dá mluvit) je čtyřminutová „Aera“, kterou lze v rámci alba nazvat největším hitem. Emoce a zmar nad dávnou zkázou Vikingů prýští z „Heidr“, jež volně přejde do výborné „Valgaldr“, která by v ideálním světě desku ukončila a „Umskiptar“ by byl třetím počinem, který by si zasloužil bez výhrad absolutní hodnocení. Natahované finále výsledném dojmu body ubírá a dává na srozuměnou, že doba převratných a geniálních desek u Burzum skončila.
Desce se nedostalo dobrých recenzí, ale fanoušci ji vzali na milost. Z historického pohledu jde o poslední metalové album Burzum, přestože loňský počin „The Land Of Thule“ se částečně ke kytarové hudbě vrátil. Vzhledem k Vikernesovým současným prohlášením je pravděpodobné, že tomu tak zůstane a „Umskiptar“ bude ojedinělým, jasně vikinským počinem v diskografii norského svéráze.
|
