Přestože měl kytarista John Sykes v první polovině osmdesátých let raketový start, kdy opustil svou původní kapelu Tygers Of Pan Tang, aby vystoupil i z hájemství Nové vlny britského heavy metalu a stal se členem hard rockové smetánky, byl posledních mnoho let až nečekaně nečinný. Od roku 2000, kdy vydal podivné, nu-metalem a alternativou načichlé album „Nuclear Cowboy“, o něm nebylo prakticky vůbec slyšet a kromě občasných zvěstí, že by mohl pracovat na albu „Sy-Ops“, které mělo být jeho velkým comebackem, žil naprosto v ústraní. Dnes je jasné, že „Sy-Ops“, pokud vůbec existovalo, zůstane nedokončeným dílem, protože zpropadená rakovina byla rychlejší a Sykese přemohla ve věku pětašedesáti let. To ještě není věk na umírání, o to více pro někoho, kdo mohl svět svou tvorbou těšit řadu let. Sykes měl osud nalinkovaný jinak, ovšem jeho tvorba a kytarové mistrovství z osmdesátých let zůstávají nezapomenuté.
Když Sykes, jako jeden z největších objevů britské kytarové scény, opustil Tygers Of Pan Tang, zamířil přímo ke slovutným Thin Lizzy. Philu Lynottovi pomohl zmírající, chlastem a drogami zdecimovanou kapelu, zvednout ze země a nechal na poslední, dnes velmi ceněné desce „Thunder And Lightning“, velice silný otisk. Jenže Thin Lizzy se nacházeli ve stádiu klinické smrti, Sykese si vyhlédl guru amerického rocku osmdesátých let John Kalodner a usadil jej do Whitesnake vedle Davida Coverdalea. Kapela stála na prahu obrovského světového úspěchu a Sykes na tom měl velký podíl, jeho práce na bezejmenném albu, které vyšlo v toce 1987, je jednou z největších senzací rockové hudby. Bohužel nesnášenlivost povah Sykese a Coverdalea vygradovala v to, že kytarista musel z kola ven ještě předtím, než album vyšlo. Mohl jen sledovat, jak jeho party na koncertech přehrávají Adrian Vandenberg a Vivian Campbell a deska letí vzhůru k vrcholům hitparád.
Byl čas, aby jméno a zkušenosti zúročil a proto se rozhodl postavit vlastní kapelu. Z dob Whitesnake mu zůstaly přátelská vazba na Kalodnera, který mu zajistil smlouvu na debutovou desku s vydavatelství Geffen za účasti producentského esa Boba Rocka. Když Sykes začal psát skladby v domácím studiu v britském Blackpoolu za účasti bubeníka Cozyho Powella, vypadalo všechno idylicky. Sehnal baskytarového mága Tonyho Franklina, který nedlouho předtím působil s Jimmy Pagem (Led Zeppelin) v kapele The Firm, a za mikrofon se postavil Ray Gillen, jenž opustil Black Sabbath a kapela byla pohromadě. Jenže věci se začaly kazit. Sykes nebyl člověk, který by pracoval překotným tempem, což vadilo zejména nažhavenému Powellovi, a poté, co Kalodner vzkázal, že se mu nelíbí Gillenův zpěv, ukázal vokalista Sykesovi záda. Krátce na to odešel i Powell a Blue Murder, jak byla kapela pojmenována, byla znovu na začátku.
Hledání nového zpěváka bylo bez úspěchu, až zasáhl Kalodner, který přemluvil Sykese, jehož hlas se mu líbil více než Gillenův, aby se frontmanské role ujal sám. Přišel nový bubeník, legendární člen kapely Vanilla Fudge či King Kobra Carmine Appice a vše se začalo hýbat až do chvíle, kdy se muselo natáčení debutu na šest týdnů zastavit kvůli Rockovým závazkům u Bon Jovi a The Cult. Deska ještě nevyšla a smůly začínalo být nějak moc. Album bylo po dlouhých průtazích hotové na začátku roku 1989, jenže v té době v Americe explodovali Guns N`Roses a pozornost se stáčela směrem, který byl mnohem drzejší, streetrockovější a méně uhlazený, než tvorba Blue Murder. Ta vychází z britských tradic Whitesnake a Thin Lizzy, je poučena blues a glam metalem, ovšem už nereflektuje na to, že scéna byla v roce 1987, kdy se deska začala rodit, jiná, než v roce 1989, kdy vyšla. Přesto je album považováno za klasiku žánru a fanoušky citováno jako počin velmi silný a nadčasový.
Deska je zejména o Sykesovi, jeho kytaře, která ji propojuje s bezejmenným milníkem Whitesnake a překvapivě velmi suverénním zpěvu, jenž postrádá charisma Davida Coverdalea či Phila Lynotta (tomu je album věnované), ale i tak obstojí skvěle. Album je plné velmi dobrého materiálu, kterému dominuje zeppelinovská sedmiminutovka „Valley Of The Kings“, již se Sykesem napsal tehdejší zpěvák Black Sabbath Tony Martin. Podobně koncipovanou (i z hlediska obliby v egyptské historii spojené s riffy a lá Jimmy Page) je „Ptolemy“, obě skladby dodávají desce dramatickou tvář, která kontrastuje s lehkomyslnějšími skladbami „Riot“, „Sex Child“ nebo „Out Of Love“, jež mají blízko k americkému hard rocku či losangeleskému glam metalu.
Směrodatná je Sykesova kytara, která hraje podle pravidel Sunset Stripu a evokuje tehdejší tvorbu Whitesnake, která šla nepoměrně úspěšněji také tímto směrem. Sykes perlí v největším hitu alba, skladbě „Jelly Roll“, kterou rozjede se slide kytarou, v druhé polovině věci jeho hra dostává patřičné parametry pro potřeby stadionového hitu. Na řadě míst se ozývá metalová dravost jako malá připomínka let strávených u Tygers Of Pan Tang a Thin Lizzy, jejichž odkaz je slyšet ze skladeb „Billy“, „Blue Murder“ nebo „Black-Hearted Woman“, což albu dodává trochu jiné koření. Výsledkem je pestrá nahrávka, která i po létech ukazuje skutečnou sílu, protože Sykese představuje na vrcholu tvůrčích sil.
Dopad zůstal hluboko za očekáváním. Deska nakoukla do americké hitparády, ale devětašedesáté místo bylo velkým zklamáním. Během koncertů, které Blue Murder absolvovali s novou hvězdou americké scény Skid Row a slavnými Bon Jovi, docházelo k tomu, že zdaleka největší úspěch sklízela whitesnakeovská „Still Of The Night“, což byla pro Sykese studená sprcha. Sykes z neúspěchu vinil firmu Geffen, která podle něho neudělala pro propagaci alba skoro nic. "Myslím, že se mě a Davida Coverdalea snažili dát zpátky dohromady. Chtěli comeback, který nazývali vítězným vzorcem. Ale rány byly příliš čerstvé,“ uvedl Sykes. Pachuť nad tím, jak debut Blue Murder komerčně dopadl, byla citelná.
|
