Po vydání alba “American Bull” nastal v rámci hudebních aktivit u Aleše Brichty obrovský zlom. Během příprav na oslavy dvaceti let existence Arakainu oznámil, že z osobních důvodů kapelu opouští (důvody jeho odchodu z kapely jsou podrobně popsány v knize “Ztráty a nálezy”). Jeho rozhodnutí otřáslo nejen fanouškovskou základnou (dodnes se mnozí fanoušci kapely s tímto rozhodnutím nedokázali plně smířit), ale prakticky celou naší rockovou a metalovou scénou. Založení nové kapely Grizzly neproběhlo šťastně, na koncertech si lidé stále žádali hity z Brichtovy sólové dráhy nebo z Arakainu, což zbytek kapely odmítl akceptovat. Paradoxem je, že téměř celá sestava se poté stala součástí nově vznikajícího Brichtova bandu. Po dvou letech tápání Grizzly ukončili činnost a Brichta se rozhodl veškerou energii soustředit na sólovou dráhu. V roce 2003 spatřila světlo světa již pátá studiová deska, nesoucí název “Anděl posledního soudu”.
Bylo jasné, že po vlažně přijatém americkém býkovi Brichta musel přijít s deskou, která jeho mírně pošramocenou pověst napraví. Neponechal nic náhodě a na desku si krom tradiční sestavy přizval také členy Alkehoul, díky čemuž se autorský tým rozrostl na sedm lidí (skladba od Romana “Izziho” Izaiáše se však na desku nedostala a Izzi ji využil pro Dogu). Z více než dvaceti nápadů se jich použilo čtrnáct, a i přes velké množství autorů a žánrovou rozmanitost je deska neuvěřitelně soudržná. Zmínit je třeba také první oficiální změnu na postu bubeníka, Daniela Hafsteina nahradil Josef Cigánek (ex-Krucipüsk, Symphonity).
Brichtova úvodní “Zemřít je nepovinný” je absolutní sázkou na jistotu, která skalní fanoušky musí hřát na srdci již od prvních vteřin. Ze skladby sálá pozitivní energie, i po textové stránce se jedná o silně nadprůměrnou záležitost. Energie však zcela chybí následující “Malé večerní víle”, kterou s podobně mdlou “Julia” považuji za jediné kaňky desky. Pozornost je třeba věnovat titulní věci “Anděl posledního soudu”, která geniálním způsobem propojuje Brichtovu sólovou dráhu a Arakain.
V rámci pomalých záležitostí se Brichta vytasil se dvěma výraznými hity. Pohádková “Sirael” má neuvěřitelně silnou atmosféru, které výrazně dopomáhá brilantní text, a refrén, který z hlavy jen tak nezmizí. Hit jako hrom! S “Jednou to pochopíš” je situace prakticky totožná. Opět je třeba zmínit silný hitový potenciál, který znovu podtrhuje nádherný text. Není náhodou, že obě skladby jsou hlavními singly desky.
Výbornou zprávou je, že zbytek alba kvalitativně nijak nepolevuje a díky velkému množství autorů posluchač nedostane příležitost se nudit. Svižnější Rauerova “punkovka” “Sex a pistole” nebo Machova “Highway” střídají chytlavé hitovky “Květinový děti”, “Naivní”, či “Jsi opilá”, a na albu se nachází také progresivitou načichlá “Kdo zaťuká na dveře” a skoro až popová věc “Medvídek Pú” (z pera kytaristy Roškaňuka). Příjemným zjištěním je fakt, že se Brichta tentokrát více soustředil na psaní textů (některé napsal i mimo studio). Prakticky žádný text nepůsobí jako pěst na ucho. Někdo by mohl namítat, že z alba je možná až příliš cítit typický český bigbít. Proti tomuto názoru se nedá bránit. Na druhou stranu je Brichtův vokál natolik originální, že i typické hudební postupy pánů Buneše a Hereše díky němu neznějí jako další album Alkeholu. A nad tím je třeba před Brichtou smeknout pomyslný klobouk.
Každá skladba nabízí mnoho zajímavých momentů a má silný hitový potenciál. Je slyšet, že Brichta neponechal nic náhodě a tvořil album tak, aby si každý posluchač přišel na své. Jednalo se opět o obchodní kalkul? Možná. Tentokrát se však nad tím dá mávnout rukou, protože i po více než dvaceti letech deska stále baví. Zajímavostí je, že Brichta začal bojovat proti pirátským kopiím tím, že si pro album u firmy vybouchal nižší cenu, tak i tím, že ve speciální edici nabízel k CD i knihu složenou z několika sci-fi povídek (z nichž jednu napsal sám). Ani to však vyšším prodejům nepomohlo a poprvé se ve větší míře projevilo pirátské kopírování CD a začínající obliba empétrojek, které v této době začaly pomalu ničit hudbu.
Návrat k tomu, co Brichtu vyšvihlo mezi hvězdy české populární hudby, se povedl na výbornou. Při poslechu má člověk pocit, jako by se Brichta snažil předchozí album “American Bull” zcela odstranit z myslí posluchačů a považoval ho za následovníka alba “Hledač pokladů”. Je škoda, že je to Brichtova poslední regulérní sólová deska, neboť následující alba v rámci projektu “Aleš Brichta Band” (potažmo Aleš Brichta Project) jsou už stylově jinde (album “Legendy 2” z roku 2005 je složené výhradně z převzatých skladeb). Na druhou stranu musí každý posluchač uznat, že pomyslné rozloučení s tradiční sólovou kariérou proběhlo více než dobře. Možná i díky tomu má silné kouzlo poslední skladba alba (z dnešního pohledu velice trefně nazvaná) “Naposled”.
|
