„We are all traveling, choose wisely who´s by your side…“, zpívá Kilmara v titulním songu novinky „Journey To The Sun“ a zdá se (byť text vypráví o něčem úplně jiném), že poučku o tom, jak je důležité, kdo bude stát po vašem boku, si důkladně bere k srdci kytarista Jony Portillo, jenž jako jediný ze současného osazenstva kapely byl u toho, když před dvaadvaceti lety začala na troskách kapely Jadde klíčit Kilmara. Od alba „Love Songs and Other Nightmares“, s nímž se Kilmara začala výrazněji zapisovat do povědomí fanoušků nejen v rodném Španělsku, neustále hledá optimální složení kapely. Hlavní novou posilou je kytarista Carles Salsa, jenž aktivně přiložil ruku k autorské matrici, Kilmara si pochvaluje i příchod bubeníka Erika Martineze s trochu dětinskou přezdívkou Eric Killer, jenž je označován jako parní válec na bicí.
Ti, kteří sledují Kilmaru od začátku tisíciletí (či alespoň od alba „Love Songs and Other Nightmares“) vědí, že kapela umí dobrou a chytlavou melodii napsat už dávno, a že na bubenické sesli bylo o jistotu postaráno, takže tvrdit, že od minulé desky nastal u katalánské party nějaký zásadní posun, by bylo hodně odvážné. Spíš bych se spokojil s konstatováním, že Kilmara velmi dobrým způsobem upevňuje již dobyté pozice a pro příznivce klasického zpěvného power metalu připravila další povedenou nadílku. Do řečí o klasickém zpěvném power metalu úplně nezapadá nakřáplý hlas křiklouna Daniela Ponceho, jemuž by to patrně víc slušelo v kapele, zaměřené na klasický hard rock. Jeho vokál však do hudby Kilmary spolehlivě zapadá a kapela zjevně dokáže využít jeho přednosti, nicméně, nedokážu si jej představit jako někoho, kdo bude mít někdy šanci na získání power metalového pěveckého žezla. Z tohoto pohledu se jako skvělá volba jeví hostovské angažování Daniela Heimana (Sacred Oath, Warcry, ex-Lost Horizon) v částečně nabroušené „Take Me Back“.
Možná je trochu škoda, že se Kilmara do podobně temnějších a ostřejších momentů nepouští častěji, na většině alba převažuje prosvětlenost, pozitivita a v refrénech velmi sympaticky nadýchaná zpěvnost. Byla-li řeč o přínosu kytaristy Carlese Salsy, viděl bych ho především v sólových pasážích, protože kytarová sóla, občas propletená v chytlavé harmonii s klávesami, se často stávají hlavní dějovou linií skladeb a posluchač (i muzikanti) se v nich spolehlivě vyřádí. Na rozdíl od přeplácaného obalu, signalizujícího, že prvotní kořen kapely se rodil v osmdesátkách, udržela Kilmara (i v rámci toho, že se jedná o koncepční dílo) nahrávku ve snadno uvěřitelné a dobře zpracované rovině (i produkce je dílem Carlese Salsy), takže vás čeká pár potenciálních hitovek i velmi soudržný celek. Fórkem v závěru alba (zařazení titulní skladby v 8bitové verzi) se kapela střelila do kolena a docela by mě zajímal počet fanoušků, kteří album „Journey To The Sun“ pravidelně a s chutí dojedou až do naprostého finále (jasně, videohry…), daleko smysluplnější by se jevilo využití akustické verze skladby, kterou si Kilmara pošetřila jako bonus. Nehledě na otravný Atari útok je celkem snadné konstatovat, že Kilmaře se její pátý albový zápis vydařil.
|
