Zlaté ocenění za debut, několik cen v odborných časopisech, společné koncerty s Ratt a předskakování Poison, kteří se vezli na vlně velké slávy. To byla pro Britny Fox realita na přelomu let 1988 a 1989 a členové kapely žili jako v pohádce. Přestože je o řadu peněz oškubali vychcaní manažeři i vydavatelská společnost, sláva byla jejich. Doba jim velice přála a když se rozhodli odhodit trochu směšné renesanční krajkové košile, protože pár měsíců předtím Guns N`Roses přepsali pravidla, vypadalo to, že kapela umí zachytit nejjemnější nuance ve vývojových trendech. To se ukázalo i s nastupujícími losangeleskými Warrant, s nimiž Britny Fox strávili velice úspěšný konec roku 1988 a kteří ještě více podnítili začínající třetí vlnu glam metalové obrody, která však byla poslední.
Firma cítila, že by mohla vytáhnout ještě nějaký dolar navíc a Britny Fox hnala rychle do studia, bez toho, aby koncerty ustaly. Mezi členy se začínaly ukazovat rozbroje, největší problémy měli zpěvák „Dizzy“ Dean Davidson a kytarista Michael Kelly Smith, kteří spolu de facto bojovali o každý centimetr pódia a jakýkoliv kousek pozornosti. Problémy musely ustoupit práci, studio měla kapela rezervované na druhou polovinu roku 1989 a bylo nutné ukázat, že úspěch debutu nebyl náhodný, a že kapela by mohla klidně stát po boku Cinderelly. Skladatelské povinnosti znovu takřka výhradně ležely na Davidsonovi, který se začínal stávat vyspělejším skladatelem, přičemž přiznával, že „Fun In Texas“ či „In America“ byly dílem mladického nadšení, a varoval, že podobné skladby už od něho posluchač očekávat nemá.
V tom je asi největší rozdíl mezi debutem a druhým albem „Boys In Heat“, které vyšlo týden před Vánocemi 1989, přesně mezi koncerty v německém Augsburgu a Essenu. Kapela dokončovala výlet na starý kontinent a turné po západních zemích a Skandinávii představovalo jedinou expedici Britny Fox v dobách největší slávy do Evropy. Byla poznamenána děním v komunistických státech, všeobecná euforie nedávala příliš prostoru hudbě. Ještě před vydáním druhé desky si kapela vyzkoušela skladby z ní naživo a byla spojojena zejména s otvírákem „In Motion“, který sklízel podobně nadšené reakce jako před nedávnem „Girlschool“ a „Long Way To Love“. Ne náhodou je tato skladba to nejlepší, co deska „Boys In Heat“ nabízí. Vydařených věcí se na ní dá najít ještě více, je znát, že kapela jela na úspěšné a kreativní vlně.
Davidson si sáhl na dno sil a dodal dvanáctku nových věcí, které kapela doplnila o obligátní coververzi „Hair Of The Dog“ od Nazareth, o čtyři roky dříve, než ji natočili na album „The Spaghetti Incident?“ Guns N`Roses. Přestože materiál působí trochu rozvleklejším dojmem (více než padesátiminutová stopáž byla přece jen trochu moc), je s přivřením oka srovnatelný s debutovým albem. Jsou zde velice důrazné a energické skladby s nemalým hitovým potenciálem, které zastupuje hlavně „In Motion“, ale i „Standing In The Shadows“, „Angel In My Heart“, „Long Way From Home“ či „Stevie“, ačkoliv ta zůstává velmi dlužna AC/DC. Vydařila se povinná balada „Dream On“, která nemůže konkurovat výtečné „Save The Weak“ z minulé desky, ale společnš se závěrečnou „Longroad“ ukazuje sympatickou jemnější polohu desky. Zajímavá je valivá „Livin` In A Dream“, která zatěžkaným (a dalo by se říct i alternativnějším) vyzněním mohla ukázat Britny Fox cestu do budoucna, aniž by kapela ztratila svou tvář.
Jenže žádná budoucnost se nekonala. Turné horkotěžko doběhlo do konce, poslední vystoupení klasické éry Britny Fox zažil klub Finky`s na floridské Daytona Beach a poté došlo k události, která zatím jakékoliv snahy o (byť jednorázový) comeback vylučuje. Na chodbě nejmenovaného hotelu došlo k pěstnímu souboji mezi Davidsonem a Smithem a přestože není známo, kdo z duelu vyšel vítězně, důsledek byl jasný. Na následné schůzce se zbytek kapely postavil za Smithe, jelikož i ostatní členové měli dost Davidsonovo sebestředného chování. Výsledkem bylo, že zpěvák za sebou ve vzteku práskl dveřmi. V tu chvíli skončila klasické éra kapely, což jako kdyby předznamenalo neslavný konec glam metalového hnutí, k němž od roku 1990 mířilo.
„Boys In Heat“ zůstává klasickou prací kapely, a i když neobsahuje tak velké hity jako debut, dohání jej energií a šikovně napsanými skladbami. Je zde více výplňových položek („She`s So Lonely“, „Shine On“ či „Left Me Stray“), ale i tak deska splňuje kritéria velice dobrého žánrového alba, na němž se zub času projevuje ještě dosti snesitelně.
|
