Že byl John Corabi (společně s Mickem Marsem) největším bluesmanem v řadách slovutných Mötley Crüe, se vědělo dávno. a jestliže je nějaký hudební styl, pro jaký má ideální hlas, pak je to původní blues, snad i v jeho sto let staré prapodobě od Delty Mississippi. Duší je však Corabi také rocker, stejně jako zbytek kapely The Dead Daisies, takže dosud všechna alba, která spolu natočili, měli jasně hard rockový výraz, v němž blues bylo pouze ušlechtilým kořením. To se změnilo při nahrávání loňské desky „Light`Em Up“, s níž se Corabi do kapely vrátil po šesti letech. Když se minulá deska rodila, zaslechl producent Marti Frederiksen členy The Dead Daisies, jak spolu hrají jakýsi bluesový standard, snad ještě z meziválečných let, a ihned jej napadla myšlenka tento okamžik rozvinout do mnohem širší podoby. Kapela kupodivu neprotestovala a stále víc se zdálo, že je touto myšlenkou nadšená.
Co lehce zarazí, je předvídatelný výběr skladeb, protože člověk, který se o podobnou hudbu zajímá, řadu z nic zná nejen z originálu, ale i ze zpracování od Cream, Lynyrd Skynyrd nebo Aerosmith. Na rozdíl od nich The Dead Daisies dali všem skladbám modernější výraz a ačkoliv příliš nesahali do jejich struktury, jsou písně dobře poslouchatelné i v současnosti. Nemůže je proto minout přirovnání k desce „Honkin` On Bobo“, na níž se před více než dvaceti lety Aerosmith k letitým bluesovým kusům postavili takřka totožně. Není to jediné, co obě desky spojuje, je z nich především cítit obrovská úcta k pravěkým originálům, stejně jako láska k bluesové hudbě, která muzikanty v obou partách spojuje. Pro The Dead Daises je to trochu nová situace, protože zašpiněný sound „Lookin` For Trouble” je v kontrastu s lehce navoněnou prací na jejich řadových deskách.
Že kapela dokázala starým věcem dát moderní kabát, svědčí hned úvodní „I`m Ready“, které zní spíše jako bojový manifest než jako více než šedesát let stará záležitost od Willieho Dixona. The Dead Daisies to s tvrdými kytarami pánů Douga Aldriche a Davida Lowyho myslí skutečně vážně, protože „Going Down“, původně z pera Freddieho Kinga má hard rockový spodek a teprve až nad ním se hlásí sytý, bluesově dokonale zabarvený Corabiho hlas. Jestliže následující „Boom Boom“ od Johna lee Hookera je jedním z výrazně světlých míst na desce a kapela ukazuje, že má energie na rozdávání, na „Black Betty“ od Ram Jam si The Dead Daisies vylámali zuby, protože se původního ducha ani nakažlivou atmosféru zachytit nepodařilo. O to lépe působí překrásná balada „The Thrill Is Gone“ od B.B. Kinga, ve které exceluje Corabiho hlas, který se proplétá mezi posmutnělými Aldrichovými sóly.
Slavná „Born Under A Bad Sign“ od Alberta Kinga je tak trochu povinností a v porovnání s neuvěřitelně energickou „Crossroads“, skoro sto let starou věcí od Roberta Johnsona, působí trochu nevýrazným dojmem. „Crossroads“ je dalším vrcholem kolekce, ve kterém The Dead Daisies ukazují, jak dobře se dá transportovat skrze desítky let dávná skladba do současnosti, bez toho, aby pozbyla původního ducha. Podobně euforická nálada provází i „Sweet Home Chicago“, což je také věc od Roberta Johnsona, která ukazuje, jak nadčasovou hudbu mýty opředený muzikant ve třicátých letech tvořil. Z „Waling The Dog“ zavání trochu rutiny, což je možná dané vědomím, jak skvěle věc Rufuse Thomase natočil na debutovou desku legendární Aerosmith. Když se The Dead Daisies loučí se zatěžkanou „Little Red Roaster“ znovu od Willieho Dixona, máte pocit, jako kdyby se v jejich tvorbě uzavíral pomyslný kruh, jako kdyby se The Dead Daisies vraceli tam, odkud vzešli.
„Lookin` For Trouble“ lze brát jako poděkování fanouškům, jako desku, která je třešničkou na dortu kariéry The Dead Daisies. Je to jen letní chuťovka, jíž lze chápat jako sympatickou odbočku. Ovšem radost ze společného hraní, jaká z desky sálá, je něco, co na řadových albech kapely nejspíš nikdy neuslyšíte.
|