Nakonec jsou to Enuff Z`Nuff, kteří jsou z někdejšího glam metalového ranku nejpilnější kapelou, ač nejsou typickými představiteli stylu. Kapela, ve které z původních členů už působí pouze frontman Chip Z`Nuff vydává osmnácté album, a to je vzhledem ke skutečnosti, jaké personální patálie, problémy s drogami či odliv popularity musela zažít, docela s podivem. Je pochopitelné, že tahle parta, v níž v současnosti působí i bubeník legendárních Cheap Trick Daxx Nielsen, nemá fanouškovskou základnu jako na konci osmdesátých let, ale od minulé desetiletky zažívá jakýsi comeback, přičemž se stává všeobecně uznávanou kapelou. Je to paradoxní situace, v devadesátých letech i začátkem milénia si do Enuff Z`Nuff kritika s gustem bouchla a drtivá většina scény se jim vysmívala za skvělé skladby „New Thing“, „Fly High Michelle“ či „Baby Loves You“. Jenže Chip je dnes díky píli a neústupnosti legendou.
Nová deska „Xtra Cherries“ je ve znamení opět nové sestavy, ale také symbolizuje definitivní usmíření s někdejším zpěvákem Donniem Viem, který se k Chipovi a jeho novým spoluhráčům připojil ve skladbě „Sanibel Island“. Nezpívá, ale jeho klavírní vložka je velmi příjemným pocitovým momentem. Hvězdných hostů je na desce mnohem více. Svůj vklad přidali frontman Cheap Trick Robin Zander, jehož účast je vzhledem k současné personální situaci u Enuff Z`Nuff pochopitelná. Objevují se i kytarista Journey Neal Schon, kytarista od Billyho Idola Steve Stevens, bývalý bubeník Guns N`Roses a dlouholetý Chipův hudební přítel Steven Adler, Gunnar Nelson z kapely Nelson i zpěvák Robert Fleischman, který na sebe upoutal pozornost na prvním albu Vinnie Vincent Invasion. Ovšem nutno podotknout, že znamenitou soupiskou deska zaujme nejvíc.
Náplň alba už tak výjimečná není, jde v podstatě o poklonu fanouškům a další album do řady. „Xtra Cherries“ je nahrávkou zcela konzervativní a vedenou přesně v duchu, jaký příznivci Enuff Z`Nuff očekávali. Nedalo se čekat, že by se kapela vrátila k formě prvních tří alb, jejich doba je více než třicet let pryč, ale dá se říct, že albům z poslední doby hledí nahrávka zpříma do očí. Neprovází ji rozpaky jako lehce průměrnou „Brainwashed Generation“, a i když nedokáže uspokojit jako „Clowns Lounge“ nebo „Diamond Boy“, jde o dost dobrou práci, která potvrzuje, že podivné období alb „Paraphernalia“, „Welcome To Blue Island“ nebo „?“ je minulostí, a cesta, kterou kapela nastoupila s albem „Dissonance“, je správná. Na „Xtra Cherries“ se snaží znít co možná nejvíce tradičně, což ještě více odhaluje Chipovo ovlivnění někdejším zvukem The Beatles z dob slavného „White Album“.
Nevýhodou desky je, že obsahuje dobré skladby, ale málo hitů. Za největší můžeme považovat hřmotnou „Heavy Metal“ a závěrečnou „Shine“, v níž Chip a jeho parta kouzlí velice zajímavé melodie. Skvělá je úvodní „Heartbeat“, ve které jako by se Chip převtělil do Johna Lennona a dodal skladbě epickou, orchestrální atmosféru, ovšem její zařazení na úvod desky lze považovat za trochu nešťastné. Možná by se sneslo její prohození s „No Cold Feeling“, která platí za jednu z nejúdernějších věcí nahrávky, ovšem to jsou věci, na něž už Chip kašle. Pro něho je důležitá celková atmosféra, kterou se zase vine specificky rozostřený neklid, z něhož se vybočí málokdy, ačkoliv třeba „Magnificent“ zní, jako by pod ní byl podepsaný dávný dvorní skladatel Guns N`Roses Izzy Stradlin a coververze „Star Star“ od The Rolling Stones si až příliš zachovává původní tvář.
I tak mezi fanoušky budete hledat těžko někoho, kdo by nad „Xtra Cherries“ ohrnul nos. Chip má dost nápadů a energie na to, aby se jen líně povaloval na plážích Malibu nebo bezcílně pochlastával v hospodách, které ještě na Sunset Stripu zbyly.
|
