Na světě se pohybuje mnoho lidí, v jejichž společnosti je dlouhodobě těžké vydržet. Nevím, jestli mezi ně patří i Charly Steinhauer, kapelník německého tělesa Paradox, nicméně pohled na seznam hudebníků, kteří se v jeho spolku objevili a poté vzali nohy na ramena, je nebývale dlouhý. V současnosti Charly v kapele dokonce osiřel, což s ním ale moc nezamávalo. Jako schopný multiinstrumentalista se vesele pustil do tvorby nové studiovky a ještě si k tomu přihodil produkci, jiným osobám svěřil pouze mastering a psaní textů. S ohledem na tyto skutečnosti je výsledek desky "Mysterium" vpravdě pozoruhodný.
Německému kmetovi, jenž si nedávno na krk pověsil šestý křížek, evidentně nevyschla studnice nápadů. Skladby, které se žánrově pohybují na území thrashe, heavy metalu a US poweru, jsou pestře vystavěné a je v nich co objevovat i po pátém či desátém poslechu. První najíždění alba je ovšem Paradoxně méně atraktivní, dřeň Steinhauerova autorství potřebuje k obnažení chvíli času, za což může i nepříliš přístupný - jakoby shlukovitý - zvukový mix. Zde si měl Němec trochu odfrknout a k pultu pozvat zkušeného producenta, jenž by zajistil potřebný odstup (a nebo taky ne).
Charly pojal svoji novinku komplexně. Úvodní song "Kholat" obsahuje vstupní intro, a v tracklistu dále figurují dvě instrumentální intermezza. "Grief" se závanem řeckého folklóru a "Tunguska" s náplní, jíž by nepohrdli ani Testament (kteří mimochodem 10. října vyrukují s novým albem "Para Bellum"). Podobné hračičkovství je vtisknuto i do obsahu běžných skladeb, ačkoli probíhá v rámci jiných pravidel. Sympatické je množství thrashově řízných ploch, jež jsou často okysličovány speedovými tempy. Jedním z nejlepších kousků je v tomto ohledu titul "Fragrance of Violence" s náloží technických riffů a celkově funkčním tahem na bránu. Prostor je věnován i melodickým prvkům, jak mimo jiné potvrdí titulní stopa, ve které je usazen klidný refrén s vybrnkávaným podkladem a v jejímž závěru je ukryta nenápadná pocta Kingu Diamondovi.
Sklon k US poweru se odráží v (rozumně) teatrálních vokálních projevech, které se občas vznesou do výrazného refrénu ("Those Who Resist"), případně akademickou stavbou písní s řadou tempových zvratů, jež se blíží kanadským Annihilator nebo Flotsam and Jetsam, kteří aktuálně platí za nejlepší partu fúzující thrash s melodičtějšími odnožemi. Na tyto mistry se německý solitér dívá s jistým odstupem, tu menším (viz zmíněné songy plus většina zbývajících), jindy o něco větším (v několika málo skladbách je autorská invence krapet slabší). Nicméně už jenom skutečnost, že nám při poslechu "Mysteria" v hlavě vyskočí tak výrazná hudební jména, by měla být sama o sobě důkazem jeho kvalit.
|