Je pěkné, když se sejdou konstelace a my v našich seriálech trefíme nějaké zajímavé výročí. Tak např. album "Full Speed Ahead", prozatím poslední studiový počin D.R.I., vyšlo téměř na den přesně před třiceti lety. Naše rozloučení s kapelou se díky tomu může vést v symbolicky slavnostním tónu. A že je co slavit, o tom není pochyb. Imbecilové se totiž na sedmé řadovce vyšvihli a v době, kdy už od nich nikdo nic nečekal, nahráli dost možná své nejlepší album.
V turbulentních hudebních časech, kdy se svět kymácel v grungeových a groovy rytmech, si Cassidyho parta (s novým basistou Chumly Porterem) nakráčela do studia, aby stvořila dílo, které se nenechalo ovlivnit žádným z trendů a plynule najelo do tradičních autorských mantinelů. Snad i proto Kaliforňané zněli sebevědoměji, možná dospěleji, aniž by ztratili svůj zásadně důležitý spratkovský naturel. Produkce se opět ujal kapelník, tentokrát ale v solitérní pozici. Do práce mu poprvé nikdo nekecal a výsledkem byl nejlepší zvuk v soudobé historii D.R.I.
Titul desky působí pro milovníky rychlosti zvlášť lákavě. Ve skutečnosti album ke svému cíli zase tak svižně nedojede, což jde na vrub nejen kompoziční struktuře skladeb, ale i délce nahrávky, která je úplně zbytečně natažená dvacetiminutovým tichem závěrečného songu "Underneath the Surface" (proto je lepší sáhnout po verzi desky z roku 2018, na které už tento "vtípek" nefiguruje). I tak se najde dostatek prostoru pro strmou akceleraci, jež zabírá - jak je u kapely zvykem - zejména v první půli nahrávky. Díky důraznějšímu zvuku a skladbě písní můžeme o podobných stopách hovořit jako o nejthrashovějších kusech Imbecilů vůbec.
Odpružená rytmika, úsečně pauzírované sekvence, řezavě štípané riffy, komplexně budované dějství a výborný Brechtův zpěv doplněný parťáckými vícehlasy, to jsou hlavní atributy prvních sedmi songů nahrávky, které patří mezi to nejlepší, co může crossover thrashový žánr nabídnout. Střednětempá "Syringes in the Sandbox" nejprve působí běžným dojmem, po několika posleších ale musíme dát za pravdu hudebníkům, kteří track propagovali formou videoklipu. Kratičkou "Who Am I?" známe už z debutové fošny, její novější verze ovšem zabírá s úplně stejnou kadencí a do kontextu nových skladeb zapadla s překvapivou lehkostí.
"Dead Meat" proloží tradiční hru přechodovými groovy pasážemi, v jejichž zdrojovém kódu můžeme rozklíčovat Cassidyho oblibu Black Sabbath. Podobných momentů je na albu vícero, nikdy se ale nestanou dominantním prvkem skladby. Crossoverová integrita nebyla u D.R.I. porušena ani na poslední desce, což je skutečnost, za kterou musíme kapelu jen a jen chválit. Přestože v závěru alba dochází k mírnému kvalitativnímu úpadku, na celkovém názoru o pravděpodobně nejkonsolidovanějším CD Imbecilů už se nestihne nic změnit.
Dílo se ovšem nesetkalo s komerčním úspěchem, čemuž se vzhledem k době jeho vydání nelze divit. Cassidyho to ale znechutilo natolik, že se skládáním na čas seknul. Poté se mu chuť k hraní vrátila, do cesty ale vstoupily zdravotní problémy. V roce 2006 byla kapelníkovi D.R.I. diagnostikována rakovina. Tu se povedlo vyléčit, ale přidružené komplikace se vlekly ještě dlouhou dobu.
Přestože Imbecilové od roku 1995 zveřejnili jenom několik nových skladeb (viz EP "But Wait...Theres More!"), setrvávají v aktivním módu a patří mezi jedno z nejvytíženějších koncertních uskupení na metalové scéně. Upřednostňují přitom hraní v klubech, kde je publikum na dosah. Bariéry této kapele nebyly nikdy vlastní, ať už šlo o překážky fyzické nebo mentální. I to je jeden z důvodů, proč má její odkaz takovou sílu. Na světě je jen málo formací, kterým bytostně náleží přívlastek "kultovní". D.R.I. jsou jednou z nich.
|