I když Vicious Rumors mění léta sestavu jak na běžícím pásu (a nyní byl ve hře dokonce odchod bubeníka Larryho Howea, který je vedle kytaristy Geoffa Thorpea letitou oporou souboru), ve znění hudby a stylovém směřování zůstávají jedněmi z největších konzervativců. Je to snad i proto, že v druhé polovině devadesátých fanoušky nakrkli neomalenými koketériemi s velmi populárním groove metalem, které poznamenaly desky „Something Burning“, „Cyberchrist“ a „Sadistic Symphony“, jež do zlatého fondu kapely nikdy nezapadly a spíše dřívější příznivce odradily. Od té doby Geoff Thorpe jako hlavní autor materiálu dbá na stylovou čistotu, místy sice pohlédne směrem k thrash metalu, ale klasická alba Judas Priest jsou pro něj mustrem, podle něhož se snaží pracovat.
Takový přístup je dvousečný. Vicious Rumors jeho prostřednictvím dokáží zasytit své skalní fanoušky, kteří Thorpeovi prominou, že se z každé desky ozývá hlas jiného zpěváka, jako kdyby sanfranciská kapela třicet let bezvýsledně hledala náhradu za tragicky zesnulého Carla Alberta, jenž nazpíval nejlepší desky „Digital Dictator“, „Vicious Rumors“, „Welcome To The Ball“ a nejvyspělejší nahrávku „Word Of Mouth“, a k nim se kapela v dalších etapách kariéry už nepřiblížila. A i když „Warball“ či „Confussion Protocol“ jsou alba, citovaná jako novodobá klasika Vicious Rumors, faktem je, že ani jedno nenabízelo nic nového a vzrušujícího, což u starých klasik bylo možné zaznamenat. Po třiceti letech, kdy kapela opustila nejlepší pozice, by bylo bláhové domnívat se, že s novinkou „The Devil`s Asylum“ přijde s nejlepší deskou. Vicious Rumors léta platí za spolehlivou značku, která má velmi instrumentálně zdatné členy, ale co se týče neotřelých nápadů, balancují pouze na poli lehkého nadprůměru. Někdy je líp, někdy hůř.
A tentokrát je hůř. Jestliže minulá „Celebration Decay“ mohla vykřesat alespoň jiskřičku naděje, že se Vicious Rumors na dostřel přiblíží ke svým zdařilejším dílům, novinka ukazuje, že tentokrát múzy nebyly tak přívětivé jako před pěti lety. Jistý podíl viny na tom nese opět od základu překopaná sestava, ve které nováček za mikrofonem Brian „Chalice“ Betterton sice disponuje silným hlasem, ale charismatu moc nepobral, a částečně je to dané nepochybně vyčerpanou inspirační studnicí hlavního protagonisty. Stylově skladbám není možné příliš co vytknout, protože se stále pohybujeme v intencích klasického US power metalu s vysokou instrumentální kvalitou a příkladnou kytarovou prací, ale co se týče nápaditosti jednotlivých věcí, jsou s tím Vicious Rumors na štíru. A nemusí se ani jednat pouze o úvodní „Bloodbath“, v jejímž úvodu je jasná inspirace u „Dogs Of War“ od Saxon, protože ve výsledku je to jen další vysokorychlostní otvírák, který ničím nadchnout nedokáže. Energie má na rozdávání, neotřelých nápadů však ani co by se za nehet vešlo.
To je problém celé desky. Vicious Rumors sází hlavně na ostřejší tempa, což je ve výsledku zachraňuje od úplného průseru, ale kolik skladeb si po poslechu desky zapamatujete? A nejenon po jednom, ale po dvou, pěti, desíti… Je toho velmi málo, co by nepůsobilo obyčejným dojmem a co by posluchače lákalo k dalšímu poslechu či dokonce ke koupi. Možná „Crack The Sky In Half“ zaujme skvělými kytarovými sóly Thorpea a novice Denvera Coopera a „In Blood We Trust“ zarputilým výrazem, v němž si Vicious Rumors vzpomenou na svou dávnou lásku k Motörhead, ale tím můžeme skončit. Třičtvrtě hodinové dílo prošumí a posluchač pravděpodobně dojde k poznání, že jako kulisa v rockovém klubu by mohlo fungovat dobře, ale hledat v něm více umění, je činnost marná.
Zaujmout deska může poctivostí, protože Thorpe a jeho boys neuhnuli ze svého stylu ani o píď, čili nejvěrnější fanoušci spokojeni budou. Posluchač, který by čekal nějakou přidanou hodnotu, bude pravděpodobně zklamán. Z Vicious Rumors se definitivně stala parta tatíků, kteří jakékoliv umělecké ambice hodili za hlavu a chtějí si hrát na stejném písečku jako kdysi. Záleží na vás, jestli vám to takhle stačí.
|
