Debaty o tom, jestli se kytarista Steve Morse hodil do Deep Purple, asi budou věčné, ačkoliv součástí britské legendy už tři roky není. Když kapelu po skoro třiceti letech opouštěl (působil v ní skoro dvakrát tak dlouhou dobu jako Ritchie Blackmore), vypadalo to, že se loučí i s kariérou, protože důvodem byl špatný zdravotní stav jeho manželky Janine. Morse se o ni chtěl starat a problémy, zda byl lepší on nebo Blackmore, se zdály být zcela malicherné. Když jeho žena loni zemřela, hudba se zdála být vítanou terapií. S návratem do Deep Purple to však vypadalo nevalně, protože v kapele se mezitím zabydlel jeho nástupce Simon McBride, který se uvedl na velmi dobrém albu „=1“, a žádná jiná kapela, kde by si na dnes už sedmdesátiletá kolena zvykal, nepřipadala v úvahu. Logicky se rozhodl vrátit k sólové tvorbě, s níž se prezentoval od roku 2005 a vedl ji paralelně s Deep Purple až do roku 2009.
Na sólových deskách z druhé poloviny osmdesátých let přesvědčil o tom, že může být po právu nazýván kytarovým hrdinou. Je ze zcela jiného těsta než Blackmore (jistá podoba však je s talentem zesnulého Tommyho Bolina, dalšího předchůdce u Deep Purple), není žádným velkým riffmistrem, ale za to má nenapodobitelný, místy jazzrockový, jinde folkový či bluesový feeling, a je nenapravitelným hračičkou, což jeho tvorbu dělá zajímavou. Chybí mu komerční přesah a proto jeho alba, ve většině čistě instrumentální, jsou nahrávkami zejména pro fajnšmekry a obdivovatele kytarového kouzlení. Čím je starší, tím je jeho hudba přístupnější, jde satrianovským směrem a kytaru nechává zpívat místo vokálu nájemných zpěváků.
Sehranost a profesionalita. To jsou slova, která by aktuální Morseovu nahrávku měla charakterizovat. Steve znovu vsadil na letité spoluhráče, basistu Davea LaRuea, s nímž se zná z časů Dixie Dregs a bubeníka Vana Romainea, a proto deska zní jako jam starých kámošů, kteří jeden druhého znají jako své boty, čímž se vytrácí moment překvapení a částečně i vášeň, ale vše je na milimetr přesně postavené a zahrané jak z partesu. S profesorským přístupem se trojice chopí úvodní „Break Through“, která zaujme nečekaně dravým riffem, který Morse a jeho spoluhráči rozvíjí hard rockovým směrem, z něhož vykukuje vesele funkující baskytara. Skladba ještě společně s následující „Off The Cuff“ dokáže uspokojit fanoušky Deep Purple, protože se v nich objevují jasně slyšitelné odkazy na desky, které Morse se slavnými Brity natočil.
Jenže brzy se dostaví neodbytný pocit nudy, protože Steve a jeho spoluhráči nemají tolik nápadů a ani energie, aby dokázali utáhnout celou desku. Sem tam se objeví zajímavý riff, zajímavá melodie, ale s množícími se přesahy k jazzovým preludiím začíná uvadat drive. Z letargie posluchače vytáhne úvod „Tumeni Partz“, v nemž trojice zařadí vyšší rychlostní stupeň a rázem jde o velice dobrou hard rockovou věc, která však má nevýhodu v tom, že ji Morse natáhl na deset minut a nejpozději od poloviny začne znovu nudit. Skvěle zafunguje titulní „Triangulation“, v níž kytarista spojil síly s dalším slavným kolegou Johnem Petruccim z Dream Theater, který přidá kus své osobnosti a výsledkem je nejmetalovější skladba desky. Závěru alba výrazně pomohla, stejně jako smutná „Taken By An Angel“, kterou Morse věnoval zesnulé manželce, což představuje velice emotivní zakončení díla.
To je určeno zejména skalním obdivovatelům Morseovy hry, protože si ji užijí dosyta. Zároveň dává dostatečnou dopověď na otázku, proč sSteve Morse, ač členem jedné z nejslavnějších kapel všech dob nestal takovou hvězdou, jak se v době slavného vstupu mezi hard rockovou smetánku (tedy v dobách alba „Purpendicular“) soudilo.
|