Byl podzim roku 1966 a v Americe vše směřovalo k létu lásky, zejména v Kalifornii během následujícího roku vypukla hippie horečka, mládež mířící do San Francisca, epicentra dění, si dávala květiny do vlasů a blábolivě žvanila o esoteričnu a o zážitcích s halucinogeny všeho druhu. Na druhé straně Spojených států dopad hnutí, které až nábožně uctívalo svatý grál tehdejší psychedelie, album „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band“, byl menší. V chladném Illinois mnohem větší úspěch slavily kytarové bouře Jimiho Hendrixe nebo rockové rebelství The Doors, interpretů, kteří jsou k éře hippies řazeni naprosto nemístně a neměli s ní nic společného. Jejich hudba učarovala mladému Neilu Doughtymu, který se podle vlivem Raye Manzareka rozhodl začít hrát na klávesy a při studiích ve městě Champaign se stihl poohlídnout i po nějakých spoluhráčích. Nejdůležitějším byl bubeník Alan Gratzer, který se brzy stal pilířem vznikající kapely. Ta si vybrala vcelku netradiční název. „V hodině historie dopravy jsem viděl obrázek náklaďáku REO Speed Wagon. Řekl jsem si, že to zní jako skvělý název pro kapelu a už jsme ho nikdy neopustili,“ popsal vznik jména Doughty.
Po krátkých epizodách s frontmanem Joem Mattem či basistou Mike Blairem, kteří stáli u zrodu REO Speedwagon, začala věc nabývat na vážnosti s příchodem ostříleného bluesového borce, zpěváka Terryho Luttrella, a basisty Gregga Philbina, kteří pomáhali kapele dát novou podobu. Otazník stále visel nad kytarovým postem, na němž se mihlo několik později velmi zkušených borců, bluesman Duke Tumatoe, jenž později hrával s B.B. Kingem, Bo Diddleyem nebo Johnem Fogertym (ex-Creedence Clearwater Revival) nebo Steve Scorfina, který následně spojil osud s kapelou Pavlov`s Dog. Když se objevil dvacetiletý Gary Richrath, bylo hledání u konce. Gary s sebou přinesl potřebný hard rockový feeling, protože nade vše miloval Led Zeppelin a sledoval, co se děje ve Velké Británii, kde se formoval zástup dalších kapel v čele s Deep Purple, Black Sabbath či Uriah Heep.
Tato vlna měla na REO Speedwagon velký vliv. Počáteční psychedelie pomalu mizela v mlžném oparu skončených šedesátých let, které udělaly několik nepěkných, krvavých teček za érou hippies, a kdo chtěl v nové době obstát, nemohl dokola hrát „Light My Fire“ od The Doors, což byl koncertně velmi žádaná věc od Doughtyho a spol. Kapele přestala stačit popularita v domovském Champaignu, kde platila za novou senzaci, a když ji začala podporovat rozhlasová stanice KSHE se sídlem v St. Louis, jedna z nejvlivnějších rockových stanic ve Spojených státech, dalo se tušit něco velkého. Když přišla nabídka od vydavatelství Epic Records, bylo jasné, že kapela ušla od účasti na večírcích studentského bratrstva a reklamy ve školních novinách obrovský kus cesty. Jenže popularita mezi studující mládeží (i mezi vlastními spolužáky) a prací na debutové desce, která měla mít distribuci po celých Spojených státech, to je něco zcela jiného. I když si REO Speedwagon mysleli, že jsou připraveni na velký úspěch, brzy jim realita měla ukázat odlišnou tvář.
Měli za sebou spolužáka z University of Illinois Irvina Azoffa, který později řídil The Eagles nebo Guns N`Roses a stal se jedním z nejvlivnějších mužů hudebního průmyslu, ale byl začátek sedmdesátých let a prosadit se v hard rockové džungli bylo spíše pro otrlé povahy, a ne každá dobrá deska dosáhla kýženého úspěchu. Debut, který REO Speedwagon nechali bez názvu, je jednou z nich. Už na ní se ukazuje kompoziční a hudební vyspělost, s jakou se tato parta pyšnila, a ačkoliv v ní stále doznívala psychedelická minulost, je jasně znát, že se míří ve směru tvrdého blues a hard rocku. V tom se vyžíval nejvíce Richrath, jehož klávesovými rejstříky doplňoval Doughty, i když na rozdíl od britských vzorů měl minimální vklad hammondek a přednost dával klasickému klavírnímu zvuku, co dávalo na srozuměnou, odkud kapela pochází, protože vykazovala jistou spřízněnost s Grand Funk Railroad nebo Mountain.
Do těch míst směřuje deska, která více než půl století od vydání, kdy zcela zapadala prachem, může pro neznalého posluchače představovat vítanou exkurzi do tehdejší doby, protože kvalitu, která je v drážkách alba obsažená, čas nesmyl. I když riff úvodní skladby „Gypsy Woman`s Passion“ může připomenout klasiku „Bad To The Bone“ od George Thorogooda, REO Speedwagon s ním přišli o jedenáct let dřív. Tahle skladba, stejně jako dalších sedm, sice postrádá komerční potenciál, ale minimálně bluesová „Anti-Establishment Man“ a energická hard rockovka „Sophisticated Lady“ si zaslouží uznání, a to, že se na ně zapomnělo, je jedna z křivd, které se táhnou rockovou historií. Navíc, když album obsahuje závěrečnou desetiminutovou dramatickou suitu „Dead At Last“, v níž doznívá psychedelie šedesátých let a REO Speedwagon ji kombinují jak s progresivními prvky, tak s hard rockovou výbušností.
Když se budete zabývat historií REO Speedwagon, nehledejte debut mezi významnými deskami kapely. Jde však jen o zdání, deska se na chvostu zájmu fanoušků ocitla kvůli katastrofálnímu neúspěchu, který může být připisován absenci hitového singlu. Na něj se nehodí žádná z osmi skladeb, ale přesto působí album velmi vyrovnaným dojmem, z nějž jasně víte, že posloucháte kvalitní kapelu, která je na začátku cesty. I když se později REO Speedwagon od stylového směřování debutu odchýlili, položila nahrávka základ věcem budoucím. Nepřehlédnutelná je energie pětice mladých muzikantů, což albu dává další přidanou hodnotu.
Nadšení z vydání desky s ostatními členy nesdílel zpěvák Terry Luttrell. Byl nejen zklamaný neúspěchem, zároveň kulminovaly jeho spory s kytaristou Garym Richrathem, který prosazoval přímočařejší kytarovou hudbu ve stylu skladby „Sophisticated Lady“ nebo úvodní „Gypsy Woman`s Passion“, kdežto Luttrell byl zastáncem komplikovanějších kompozic a progresivního cítění. Ne náhodou po konci u REO Speedwagon začátkem roku 1972 zakotvil u prog rockových Starcastle.
|