Bývaly časy, kdy se do tvorby romantiků Edenbridge začala trochu vkrádat určitá slabost. Ne natolik výrazná, abyste si řekli, že ústřední dvojici Lanvall – Sabine Edelsbacher začal docházet dech, ale dost silná na to, aby se občas jako nevyhnutelné téma nadhodila otázka trochu usedlé hry na jistotu a určité zakonzervovanosti. Ústřední tvůrce Edenbridge Lanvall však z téhle polohy nejprve udělal zásadní přednost – Edenbridge mají svůj nezaměnitelný svět, do nějž jim v podstatě žádná konkurence nějak zásadně nestrká nos, v němž jsou snadno rozpoznatelní a v němž příznivcům, které přilákali za více než čtvrtletí existence, nabízejí mírumilovný, neposkvrněný a hýčkající svět nadýchaných, leckdy až éterických melodií.
A poté, aniž by nějak zásadně Edenbridge změnili rukopis, nejpozději od alba „Dynamind“ to začalo vypadat na to, že si Lanvall nebezpečí upadnutí do sladkého náladového stereotypu začíná uvědomovat a začal být odvážnější. Na tři roky staré desce „Shangri-La“ mu odvaha ještě narostla, dravost (byť jen v mezích zákona, psaného historií Edenbridge) mu zjevně zachutnala a byla z toho jedna z nejpodařenějších položek diskografie kapely.
K aktuálnímu albu „Set The Dark On Fire“ (s nímž se po jednorázovém odskoku k AFM Records Edenbridge znovu vrátili do náruče Steamhammer) Lanvall avizoval, že tuhle cestu neopustil a sliboval dynamičtější a temnější album s těžším základem. Nelhal a Edenbridge občas znějí dravě jako za mlada, přitom si zachovávají eleganci, nadýchanost a výpravnost jako celou kariéru a všemu dodávají velice mazácký výraz, což v nejsilnějších momentech alba je slastně podmanivá kombinace. Sice se nevyhnuli momentům, ve kterých jejich vytrvale rozmanité a košaté melodie trochu začínají šednout a vracet se do zaběhlých kolejí, ale protože tak činí z větší výšky než dřív, nejsou kdovíjak zásadní, a navíc díky Lanvallově aranžérské obratnosti mají obrovský prostor z čeho čerpat sílu.
Vezmete-li okamžiky, které na vás zaútočí jako první, tedy obal alba a úvodní skladbu „The Ghostship Dairies“, ucítíte na první dobrou, jak Edenbridge omládli. Ohňové znamení jasně signalizuje, že kapela je nažhavená, podle tančící krásky je patrné, že kapela považuje eleganci za velmi důležitý element a tak jak symbioticky se tyhle motivy propojují na obalu desky, stejně tak fungují i v úvodní skladbě, ve které je asi nejzásadnějším překvapením, že do téhle formy velmi hladce vklouzla i obvykle daleko víc zasněná Sabine. Edenbridge díky tomu velmi příjemně koušou, a aniž by nějak popřeli vlastní vývoj, opakovaně se do téhle pozice vrací. Nezapomínají na tradiční symfonicko romantické rozpoložení, k němuž výrazně přispějí ve čtyřech instrumentálních kraťasech, nezapomínají ani na výpravnost, jelikož čtyři závěrečné položky (z nichž se závěrečná „Spark of the Everflame - Where It Ends, Is Where It Starts“ rozletí znovu na až nečekaně svěžím větru) tvoří koncepční celek.
Edenbridge mi znovu dělají čím dál větší radost. Do příběhu o tom, jak si nejprve stvořit vlastní svět, poté se v jeho rámci začít chytat do vlastních sítí, a nakonec z nich hledat stále poutavější cestu, napsali další kapitolu, se kterou znovu sahají na vrchol.
|