Ne a ne a ne! Prostě jsem se rozhodl, že tentokrát své předsudky týkající se crossoverových kapel prostě nepustím ke klávesnici. Tahle recenze bude naprosto objektivně hodnotit výsledky úsilí hořovického kolotoče, nazvané „Syrian Winter“. Jenže, zatraceně, jak se dá objektivně hodnotit něco, co nezměříš, nezvážíš ani jinak jednoznačně nezakategorizuješ? Dejte mi přesné mantinely toho, co se má v crossoveru odehrávat a budu hodnotit objektivně. Chca nechca, neb mantinely nemám (a ukažte mi talenta, který u stylu, jenž se proplétá světem bez hranic, nastaví nějaké hranice…) určitě mi ukápne zase nějaká individuálně identifikovatelná invektiva v neprospěch dnešních hrdinů. Už je to tak, že mi stylové míchanice nějak nejdou pod nos a mikina s kulíškem mi do kovových vzorců taky ne a ne zapadnout (hele, ty kydo, vzpomeň si, jak ses tu rozplíval nad kulišákem Kiskem a uznej, že důležitý je obsah a ne první dojem…uznávám :-)). To jen tak na okraj a teď už to podstatné.
Zajímavá míchanice, od funky do grunge, z metalu do rapu, z rocku do nu-metalu, chvílemi hodně chytlavá, občas příjemně povedená a sem tam na zabití. Chytře vymyšlené, dobře nazvučené, precizně provedené, parádně zazpívané-odeřvané (a to ve všech možných polohách), leč sem tam odrbané, udřené a primitivní. Bráno čistě aritmetickým průměrem, při prostém sčítání plusů a mínusů mi při celkovém počtu šesti skladeb vychází palec více méně směrem skoro k obloze.
Bod zlomu, ve kterém jsem snad alespoň zlehka proniknul na území Carousel, jsou útržky melodických refrénů, které sympaticky zjemňují hustou atmosféru alba. V úvodní „Driver Is Red“ se nervózní kytarová vazba kroutí v rytmicky uřvané valící se atmosféře. Přesně ten typ surové řežby s drsným feelingem, která mi už od nástupu grunge nechce spadnout do ucha. Zdánlivým odlehčením nálady je klidná vybrnkávaná pasáž, kdy atmosféru skladby zahustí citace rozsudku smrti nad Adolfem Eichmannem, vykonavatelem konečného řešení židovské otázky v hitlerovském Německu. Působivé. V následující „Wicked Love“ vsadí Carousel na hodně odlehčenou notu, s výrazným závanem funky, a již zmíněným melodickým refrénem. Takhle nějak zněly kapely jako Mötley Crüe či Skid Row, když se v polovině devadesátých let snažily přiblížit ze své glam- či hard- rockové parkety grungeovým hrdinům. Našlápnuté, drzé, intenzivní. Škoda vyštěkávané pasáže, snaha o maximální barevnost nemusí být ani u crossoveru vždy vítězství. Právem titulní „Syrian Winter“ začíná jako příjemná obyčejně rocková písnička, do tohoto nádechu se opakovaně vrátí přes refrénové intenzivní nasazení a zamávání na melodie. Carousel se téměř po celou dobu drží rockové podstaty skladby a já poprvé uznale tleskám.
Čeho se určitě na „Syrian Winter“ nemusíte ani v nejmenším obávat, je stereotyp. Ani hudebně, ani kvalitativně. V „Corridor“ Carousel zavítají na hranice zemí funky a nu-metal, z radostného pohupování do štěkaně rapované pasáže. Poněkud kolotočoidní nenáročnost se zbytečnou němčinářskou veselicí na závěr je poprvé palec směrem k hlíně. O „Elevator“ vše podstatné již bylo prakticky popsáno, přehažte pořadí všech výše uvedených vět a víc není třeba dodávat. Snad jen, že se Carousel stále více přibližují k nu-metalu. Naštěstí ne natolik, aby se nedalo říct: různobarevné… A tady mělo album skončit.
Bohužel, ještě se na něm nachází naprosto zbytečná a hloupá rapovaná záležitost „Beaver blues“. Carousel si snad vzali k srdci mé připomínky k přílišné barevnosti a poslední skladbu namatlali jakousi raději neidentifikovatelnou hnědí, o úrovni českého textu nemluvě.
Objektivně přiznávám, „Syrian Winter“ je hodně zajímavá a pestrá záležitost, která stojí za poslech. Přátelé stylových míchanic nechť si laskavě ke konečnému hodnocení jeden až dva body (dle stupně závislosti) přihodí. Subjektivně dodávám, že k dalšímu poslechu alba se už asi neodhodlám.
|
