Od vydání 2 CD „Divadlo Snů“ neuplynul vlastně ani rok a Aleš Brichta s AB Bandem přichází s dalším materiálem. Tentokrát se všech 12 věcí vešlo na jedinou placku, ale i tak je to úctyhodný výkon. Ještě před vydáním novinky „Nech si to projít hlavou“ však přišla jedna smutnější zpráva o tom, že kytarista Mirek Mach opouští řady AB Bandu kvůli vytížení u ARAKAIN. Což je v době, kdy ARAKAIN hudebně stojí na jednom místě a tvorba Aleše se navrací ke kořenům, docela škoda. Ale na druhou stranu se každý musí nějak uživit, takže v tomhle ohledu Mirkovo rozhodnutí docela chápu. Ale teď už zpět k hudbě.
Kdo si po poslechu “Divadla Snů“ stejně jako já říkal, že v tomhle duchu by se měly nést i další skladby, bude možná trochu zklamán. Opět je zde citelný krok do pomalejších, melodických vod, ale ani na tvrdší pasáže se nezapomnělo. Jako příklad budiž úvodní riff v „Čtyři jezdci“, který opět jakoby vypadl ze šuplíku německých techno „metalistů“ RAMMSTEIN. Pro ty, kteří se rádi plouží při pomalých melodiích, je tu zamilovaná „Zůstaň se mnou“ a poněkud pesimistická „Hrací kostka“, žel, pokud se člověk zamyslí nad jejím textem, nelze než mu dát za pravdu. Kromě několika klasických rockových kousků – např. „Budeme rejdit“ a hned úvodní „Sukuba“ - na první poslech zaujmou ty trochu experimentálnější kousky. Kromě již zmiňovaných „Čtyř jezdců“ mám na mysli hlavně skvělé klávesové podbarvení v „Ledové pláni“ a několik moderních prvků v „Džihádu“. Texty opět vycházejí z životních příběhů a dotýkají se problémů dnešní doby, ať už jde o politickou korupci („Běž se bodnout“), národnostní neshody („Cizinec ve vlastní zemi“) a náboženství („Džihád“).
Ač AB Band opět trochu ubral na tvrdosti a údernosti, znovu nahrál velice dobře poslouchatelné skladby. A i když se Aleš Brichta asi v nejbližší době nevrátí na post metalové šelmy jako v zlaté éře ARAKAINU, tak vizáž rock/metalového „písničkáře“ mu také sluší. Jemu tuhle hudbu prostě věřím.
|
