Festivalová sezóna se nám nezadržitelně blíží a pořadatelé se předhánějí s tím, kdo se na poslední chvíli vytasí se známějším jménem a slibujíce tu největší podívanou letošního léta se snaží nalákat stále ještě nerozhodnuté fanoušky, aby jejich těžce našetřené peníze utratili za vstupenku právě na ten zaručeně „nejnabitější fest roku“… Jména se rojí opravdu zvučná – např. AVANTASIA slibuje jedinečnou podívanou, LORDI konečně zavítají i do naší malé země a třeba takový Brutal Assault také milovníky tvrdších stylů asi nezklame. Byla by ale škoda opomenout některé zajímavé kapely, kterým se na plakátech nedostane toho výsostného postavení mít na nich své vlastní logo a budou se muset spokojit s pozicí na spodních řádcích. Vždyť mnohdy nakonec překvapí a udělají větší dojem než mnohá slavnější jména.
Při pročítání oněch festivalových programů jsem se tedy tentokrát zaměřil na názvy, které mi až tolik neříkaly a skutečně se objevilo několik kapel, od kterých bychom se mohli dočkat zajímavých věcí. Kromě nedávno recenzovaných ALESTORM jsem narazil na další příjemné překvapení v podobě seskupení s názvem BLOODBOUND. K jejich hudbě není potřeba nějakých zdlouhavých popisů – stačí zmínit zemi jejich původu, tedy Švédsko, a slůvka heavy/power/speed metal. Kdo si dle názvu kapely sliboval nějaké death metalové orgie teď asi zklamaně přestane číst, ale zbystřit by naopak měli všichni ti, v jejichž žilách tepe krev v rytmu úderů kladiva švédských kovotepců HAMMERFALL. Po prvním poslechu „Nosferatu“ mnou totiž zavládlo stejné nadšení jako kdysi dávno, když se ke mně poprvé dostala skvělá první alba „kladivounů“. Z obalu alba „Nosferatu“ se šklebí hlava samotného Lucifera s rozeklaným jazykem, jenž se později objevil i na bookletu druhé nahrávky a asi to nebude naposled, co jsme se s tímhle červeným chlapíkem potkali. Ruku v ruce s obrázkem jdou i texty jednotlivých skladeb - kromě jediného odlehčení v podobě „Metal Monster“ se zbytek nese v trochu temnějších vodách, místy se objeví závan jemného okultismu, ale vše se děje v klasických „heavy metalových mezích“, takže žádné Černé mše se naštěstí nedočkáme. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kterou skladbu vyzdvihnout, ale jelikož jsem na albu nenašel jediné hluché nebo výrazně slabší místo, zmíním snad jen pomalu gradující „Nosferatu“ s chytlavou melodií i refrénem, ve stejném duchu nesoucí se „On the Battlefield“ a „Crucified“, což je asi nejrychlejší věc na desce.
BLOODBOUND nepřicházejí sice až tak s ničím novým a kráčejí již dávno vyšlapanou cestou, po níž před nimi prošlo už mnoho metalových válečníků, ale na rozdíl od svých mnohých předchůdců mohou směle pokračovat s hlavou vysoko zdviženou a rozhodně nemusejí skládat zbraně. Myslím však, že nebude trvat dlouho a stanou v předních liniích.
|
